Daně

V USA si skroro každý musí dělat daně sám. Zahraniční studenti to mají jako povinnost, ale protože spoustu Američanů má vedlejší příjmy (akcie, atd.), tak za ně nedělá daně zaměstnavatel a také si je musí dělat sami.

Celých pět let jsem na daně měl výborný software zvaný Glacier, který zahraničním studentům poskytuje Yale i Stanford. Je to jednoduché, od univerzity dostanete formuláře, podle nich vyplníte Glacier, ten vám vytiskne přiznání, to pošlete na berňák, a je hotovo. Nikdy jsem nemusel daně doplácet, naopak jsem většinou dostával přeplatek zpátky, I když to bylo třeba jen v řádech desítek dolarů. To je díky tzv. withholdingu. Zaměstnavatel (univerzita) mi platí v čistém, a moje daně z příjmu si nechá (od toho “withhold”) a pošle úřadům rovnou. Glacier mi pak spočítá, o kolik byl tento withholding přeplacen nebo nedoplacen. Důvodem, proč jsem přeplácel, je daňová smlouva mezi USA a ČR, díky které byly moje (mizerné) příjmy na pět let od daně osvobozeny.

Vše se ale změnilo k daňovému roku 2015. Po pěti letech pobytu v USA jsem postoupil z nejnižšího na druhý nejnižší stupínek v potravním řetězci americké imigrace – stal se ze mě “resident alien for tax purposes”. To ovšem znamenalo, že jsem nemohl použít ani Glacier, ani smlouvu s ČR. Byl jsem nahraný, daním, co jsem přes Glacier pět let přiznával, jsem v postatě nerozuměl.

Naštěstí existuje celá řada online daňových služeb pro Američany, které jsou buďto zadarmo do určité výše příjmu, nebo mají tzv. freemium model, což znamená, že za určité služby si můžete zaplatit.  Použil jsem tedy TurboTax, který mi byl doporučen. Vyplnit formuláře nebylo tak zlé, ale už to vypadalo, že bez smlouvy s ČR budu muset na daních doplácet. Naštěstí TurboTax našel položku, kterou jsem si jako magisterský student mohl odepsat, a najednou jsem byl v plusu. TurboTax si z toho samozřejmě odebral tučný podíl, ale já už jsem byl ve stavu, kdy jsem byl vůbec rád, že ještě dostanu peníze zpět, tak jsem to tak potvrdil a poslal.

Co bude horší, jsou daně na rok 2016. Nejen, že budu stále daňový rezident USA, ale budu již mít skutečné příjmy z Evropy, které doufám(!) nebudu muset danit navíc v USA.

Hledám práci

Je to tady. Končím druhý a poslední rok na Stanfordu, šestý rok v USA a devatenáctý rok ve škole vůbec. Přišel čas, abych si našel práci. Všichni se mě ptají, co budu dělat, v jaké budu zemi a jestli chci zůstat v Americe. Mimochodem, podobný problém jsem řešil již po bakaláři.

USA vs Evropa vs Asie

V Americe mám s hledáním zaměstnání dvojí problém. Za prvé je potřeba najít firmu, která by mi podpořila žádost o pracovní vízum. Většinou ale chtějí někoho, kdo už má povolení pracovat, což z toho dělá Hlavu 22. Tento problém se naštěstí vyřešil nedávno, když nevyšší soud potvrdil, že absolventi přírodních věd a techniky mohou legálně pracovat na studentském vízu až tři roky po ukončení studia. Druhý problém je ITAR (International Trade in Arms Regulation), které omezuje přístup ne-občanů USA k vývoji zbraní. Pod ITAR ale bohužel spadá tolik raketových a satelitních komponent, že firmy jako Boeing, SpaceX nebo NASA rovnou uvádějí v popisu práce, že žadatel musí být občan nebo mít zelenou kartu. Zelená karta, neboli permanent residency, je opět Hlava 22. Existují výjimky, ale je jich málo. Například v NASA JPL bych pracovat mohl, ale první tři roky, než bych dostal zelenou kartu, by to bylo jejich slovy „pain in the neck“.

Naopak v Evropě, díky tomu, že jsem občan EU a Česká Republika je členem ESA, jsou možnosti na domácím kontinentě otevřené. Další bod pro Evropu je relativní blízkost domova, jak ve vzdálenosti tak v kultuře.

Koukal jsem se i na další země, které mají kosmický program, jako Čína, Rusko, Japonsko. Myslím, že by bylo zajímavé tam pracovat alespoň pár let, ale pracovní nabídky buďto nejsou v žádném jazyce který ovládám nebo nejsou k nalezení vůbec.

Přijímací proces

Hledání práce je mnohem podobnější shánění letní stáže než přihláškám na univerzity. Požadovaných materiálů je méně, většinou stačí jen CV a motivační dopis. Na druhou stranu je šance na přijetí menší, takže je třeba zkusit více míst. Probíhá to následovně: Na stránkách společnosti najdete otevřenou pozici. Pošlete materiály emailem, a čekáte. Za nějaký čas buďto dostanete odpověď, že žádost přijali, že ji zamítli, že vás zvou na pohovor, nebo (ve většině případů) neodepíšou vůbec.

Vzhledem k tomu, že žádná z pozic, kam se hlásím, jsou lokální, první interview se většinou odehrává přes telefon nebo Skype. Druhý pohovor se liší. Buďto není vůbec, a dostanete rozhodnutí rovnou po prvním, nebo je opět po telefonu, ale s jinými zástupci firmy (první s PR managery, druhé s inženýry), nebo si vás pozvou osobně. Některé firmy dokonce chtějí tři nebo více pohovorů.

Když se hlásíte na univerzitu, většinou vám všechny školy dají vědět naráz, nebo vám alespoň dají dostatek času na to se rozhodnout. Pracovní nabídky přícházejí jak se jim chce, a tak se lehce můžete ocitnout v situaci, kdy na vás jedna firma tlačí, abyste učinili rozhodnutí, zatímco stále čekáte na vyrozumění od firmy druhé. Otázka pak je: vrabec v hrsti, nebo holub na střeše?

Stav

Přihlášky jsem poslal celkem na 20 pozic, z toho je 1 v Japonsku, 5 v USA a zbytek v Evropě. Z většiny ni neodepsali. Ze čtyř mě odmítli rovnou, ze tří po prvním pohovoru. Na jedno místo mě přijali právě na základě prvního telefonního pohovoru. U některých si nedělám naděje, na další stále čekám. Jak se rozhodnu, se ještě uvidí. Další alternativa by byla založit firmu. Na Stanfordu už mě sice lanařili do pár projektů, ale na to je myslím ještě moc brzo.

Netradiční zkouškové

Prvnímu setkání s univerzitními zkouškami na Yale jsem se již věnoval ve dvou článcích – Finals a konec semestru, a Finals a konec školního roku. Na Stanfordu to funguje obdobně: zkouška má buďto formu písemky na tři hodiny, projektu s prezentací a reportem, nebo student musí napsat závěrečnou esej.

Co stojí na Stanfordu za zmínku, je Honor Code. V podstatě jde o závazek, že studenti nebudou při úkolech a zkouškách podvádět, a profesoři je nebudou kontrolovat. Samozřejmě když už se na nějaký podvod přijde, má to dalekosáhlé důsledky, potenciálně až zpětné odebrání diplomu. To je snad pro všechny studenty dostatečný důvod k tomu nepodvádět. Zkouška tedy vypadá tak, že zkoušející rozdá zadání, odejde z místnosti a sedí za dveřmi, kdyby někdo měl upřesňující dotazy.

Letošní zimní trimestr to vypadalo trochu jinak. Podobně jako první rok na Yale jsem si zkoušky posouval, protože během zkouškového jsem byl pryč, konkrétně na konferenci v Montaně, a pak jsem jel na pohovor do Německa.

Zkouška z konvexní optimalizace je tzv. “24h take-home”. To znamená, že si zadání vyzvednete, pracujete na tom celý den a celou noc, pak se na to z vyčerpání vykašlete, pak se k tomu vrátíte, protože vás něco napadlo, a pak to odevzdáte. K dispozici máte všechny materiály co potřebujete – počítač, zápisky, knížky, staré úkoly, atd. To ale neznamená, že to máte v kapse, protože každý příklad je pěkně těžký i za pomoci počítače. No, zas tak hrozné to nebylo, ale opakovat bych to nechtěl.

Zkoušku z orbitální mechaniky jsem původně chtěl sfouknout v letadle, ale to se profesorovi nelíbilo,  tak jsem si to domluvil tak, že mi asistent zkoušku pošle mailem a až mi skončí pohovor, tak si v Evropském vesmírném operačním centru najdu nějaké klidné místo a za tři hodiny mu pošlu sken mého řešení. Konec konců se vesmírné středisko pro zkoušku z orbitů hodilo lépe než letadlo.

Na lyže

Na Stanford se po krátké “zimě” vrátilo léto, ale napadlo mě jedno zimní téma, o kterém bych chtěl napsat, totiž o lyžování.

Poprvé jsem byl v America na horách během bakaláře, když nám kolej zorganizovala jednodenní výlet do Vermontu. Museli jsme se vzbudit se v nekřesťanskou hodinu, nasednout do autobusu a cestou dospat. V areálu Mt. Okemo jsme si všichni ráno půjčili lyže a lyžovali jsme až do zavření vleků. Poté jsme vrátili vybavení a z únavy spali v autobusu i cestou zpátky.

Bohužel to tu není jako v Praye, odkud jedete dvě hodiny skoro jakýmkoliv směrem, a jste na horách. Z New Havenu to na hory bylo asi tři hodiny, a ze Stanfordu je to asi čtyři, a to nepočítám provoz, který  může čas klidně zdvojnásobit.

Destinací pro nadšence zimních sportů z celého regionu San Francisco Bay je Lake Tahoe. Je to nádherné, křišťálově čisté jezero lemované horami, kde se nachází spousta lyžařských center, včetně Squaw Valley, kde se v roce 1960 konaly zimní olympijské hry. Musím říci, že je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v USA. Lesy, hory, jezera, výhledy a svěží vzduch jsou osvědčeným lékem na otravu domácími úkoly.

Jediné, co jezeru Tahoe mohu vytknout, je přelidnění. Aglomerace San Francisca má asi 7,5 milionu lidí, a k jezeru vedou všeho všudy dvě cesty. Proto znám i lidi, kteří kvůli provozu v pátek odpoledne jeli místo čtyřech jedenáct hodin. Další důsledek je, že vše je předražené. Permanentka na vlek je asi 100 USD na den, půjčení lyží taktéž, o ubytování nemluvě.

Loni jsem byl lyžovat dvakrát. Jednou s kamarády, a to nebyl sníh, a jednou skibusem od Stanfordu, podobně jako tehdy s Yale. Letos jsem byl také dvakrát, jednou na běžkách a jednou na sjezdovkách.

Pár postřehů: Všechny lanovky tu jsou sedačkové, o kotvě nebo pomě tady nikdo nikdy neslyšel. Na běžkách si musíte zaplatit tzv. trail pass, který pokrývá údržbu stop a “warming hut” chatky, kde se můžete ohřát a doplnit vodu.

Na konec bych rád dodal, že je to opravdu zvláštní pocit, jet v podstatě od moře až na hranici s Nevadou, a během pár hodin vystřídat krátký rukáv za zimní bundu. Ještě zvláštnější je, že v rezortu Heavenly můžete na lyžích přejíždět mezi státy Nevadou a Kalifornií, a směrem do Nevady se koukáte do údolí, kde je místo sněhu poušť.

WP_002435
Pohled na jezero Tahoe ze sjezdovky v Heavenly Mountain Resort.

Stop

Za šest let, co mám řidičský průkaz, mě ani jednou nekontrolovala policie, ani v ČR, ani v USA. Až do teď.

Jel jsem večer na kole z tréninku, nikde nikdo, projel jsem stopku, viděla mě hlídka, a bylo.

Abyste měli představu, tak na celém kampusu jsou všeho všudy dva kruhové objezdy, nula semaforů, nula předností a v podstatě na každé křižovatce je stopka, většinou čtyřsměrná (= všichni musí zastavit, a kdo přijel první, jede první), plus jsou tu i stopky mimo křižovatky u některých přechodů pro chodce. Chápu, že je to teoreticky v rámci bezpečnosti studentů, ale jestli myslíte, že je otrava zastavovat každých třicet metrů v autě, zkuste si to na kole. Dále se k tomu raději ve vlastním zájmu vyjadřovat nebudu.

Už dříve jsem psal, jak tu za všechno zaplatíte více, než myslíte. Pokuta za projetí stopky je v základu shodně pro auta a jízdní kola 35 dolarů, ale ve skutečnosti kvůli různým poplatkům zaplatíte přes 200 dolarů, a navíc musíte k soudu.

Naštěstí to tak tragické není. Protože je to moje první pokuta, mohu si ji pro tentokrát odmazat tím, že půjdu na “školení pro darebáky”. Napodruhé už to ale bude natvrdo.

(Mimochodem projíždět stopky jako přednosti je dovoleno cyklistům ve státě Idaho ale nikoliv ve zbytku USA.)

Road trip

Amerika je obrovská země. Přelet z jednoho pobřeží na druhý trvá alespoň 6 hodin, a autem byste jeli asi 40 hodin čistého času, tedy alespoň týden. Bohužel je spousta zajímavých míst dostupná pouze autem, protože hromadná doprava tu úplně nekvete. Zvlášť na západě, kde jsou státy větší a vzdálenosti mezi zajímavými místy taktéž, může výlet trvat několik dnů i týdnů. Pro takový vícedenní výlet autem se vžil pojem “road trip”.

Přesně na takový road trip jsem se letos na prázdniny kolem Dne Díkuvzdání vydal s kamarádem z Čech. Stále mě to svádí k tomu, psát cestovní blog, ale na to možná časem také dojde řada. Tady bych se rád věnoval road tripu jako takovému.

Letěli jsme do Las Vegas, kde jsme si půjčili auto. Pan řidič je pod 25 let? Smůla, příplatek 25 dolarů na den. Příští rok snad už budu plnohodnotný dospělý člověk, pokud tu tedy stále budu bydlet. Na druhou stranu je tu benzín opravdu levný, kdo by nejezdil všude autem, když natankujete plnou za 30 dolarů. Viděli jsme Hoover Dam projeli si část slavné Route 66, nahlédli do Grand Canyonu, podívali se do Joshua Tree National Park a strávili den v  Hollywoodu, než jsme se vrátili na Stanford. Dlouhou chvíli nám krátilo satelitní country rádio.

Na týden to nebyl špatný výlet, 2200 km celkem. Z toho celých 1000 km jsme ujeli za jediný den při přejezdu z Arizony do Kalifornie. Kraijna byla jak z filmu: všude poušť, na horizontu hory, a silnice, co se táhne naprosto rovně do nekonečna. Rychlost nikdo neřeší, takže stačí zapnout tempomat, a držet volant rovně. To by dokázala i opice.

V jeden moment, kdy už jsme měli dojet do Joshua Tree se navigace vzpamatovala, a zahlásila, že místo jedné minuty zbývá ještě hodina a jedna minuta. No co, jeli jsme už kolik hodin, takže nic vážného. To by se v Čechách asi nestalo. Problém byl nejspíše v přejezdu časového pásma, protože mezi Arizonou a Kalifornií je časový posuv jedna hodina. Takový přejezd se vám v Evropě také stane málokdy, pokud zrovna nemíříte do Portugalska nebo na Ukrajinu. Jedete, jsou tři hodiny, a najednou jsou dvě. Aha.

WP_002280
Nekonečná dálnice v Arizoně

Pan učitel

Jak jsem se ze studenta stal učitelem.

Na Yaleu jsem v posledním ročníku dobrovolničil v rámci programu Splash. Je to akce jeden víkend za semestr, kdy si univerzitní studenti připraví přednášku na jakékoliv téma pro středoškoláky. Témata jsou opravdu různorodá, od kvantové fyziky, přes elfštinu po latinské tance. Já jsem se rozhodl učit předmět s názvem “Introduction to Spaceflight”.

Na Stanfordu tento program existuje také, a protože mě to baví, pokračuji jsem se stejnou přednáškou i tady. Postupně tu přednášku upravuji a zlepšuji. Protože je zájem, tak už to učím třikrát za sebou, a naposled si to organizátoři jako populární přednášku nahráli na video. Nejvíce mě na této akci těší to, že skoro vždy po přednášce přišel jeden nebo dva studenti s otázkami, jako: “Myslím, že tohle by mě opravdu bavilo. Co pro to mám udělat? Na jakou školu mám na tohle jít? Je to studium těžké?” Pocit, že jsem někoho inspiroval, a možná v někom probudil vášeň, která bude možná směřovat jejich život, je k nezaplacení.

Splash je fajn, ale zodpovědnost je tam relativně malá. Když se někde spletu ve znaménku, tak se nic nestane. Loni jsem jeden trimestr pracoval jako tutor fyziky pro bakaláře, a tam byla zodpovědnost větší. Když něco odvykládám špatně a student kvůli tomu zpacká zkoušku, tak mě pak asi prokleje.

Letos jsem povýšil na další stupeň – stal se ze mně teaching assistant. Pamatuji si na asistenty na bakaláři. Byli to studenti na magistru, co nám pomáhali s úkoly a dovysvětlovali, co profesor odkecal moc rychle nebo složitě. Tady je situace jiná ze dvou důvodů. Za prvé je to magisterský předmět (spacecraft design), a za druhé je to předmět založený na projektech s minimem přednášek, takže kromě opravování úkolů hlavně pomáhám studentům s projekty. Baví mě to, a budu pokračovat i příští trimestr, pokud to půjde.

Nemám (zatím) zájem stát se profesorem, ať už na univerzitě nebo jiné škole. Musím ale říci, že být učitelem má co do sebe.

Optimalizace studentského času

Někteří spolužáci na to přišli už na střední, ale mě trvalo až do posledního roku bakaláře, než mi došlo, jak vyřešit problém, že dobré známky jsou fajn, sportovat a trávit volný čas s přáteli je také fajn, spát se také musí a den má jen 24 hodin.

Na střední o nic nešlo, protože zas tolik úkolů jsme neměli (I když jsem si to tou dobou nemyslel). Na bakaláři bylo práce plno, ale když už jsem měl přijetí na magistra v kapse, najednou o nic nešlo.  Buď to jsem mohl úkolu věnovat další dvě hodiny, anebo obětovat 1% celkové známky a radši se pořádně vyspat. Volba to byla jasná. Proto jsem poslední semestr z každého úkolu nechal poslední, povětšinou nejtěžší příklad nevyřešený. Prostě to nestálo za to.

Na Stanfordu se příčka posunula ještě o stupeň výše. Minulý rok to ještě ušlo, protože jsem každý trimestr kombinoval přenášky, projekty a výzkum. Tento rok jsem se ale upsal na tři přednášky, a začalo peklo. K tomu, abych na každém úkolu získal plný počet bodů, musel bych obětovat všechny koníčky a ještě navíc nespat. Při každém příkladu tedy řeším paralelní příklad- stojí mi to za to? Kolik procent známky představuje tato úloha? Je mi proti srsti odevzdávat úkoly, které jsou neúplné, nebo o kterých vím, že mají chyby, ale radši to, než být studijní zombie.

Protože až tu dokončím studium, tak nebudu vzpomínat na to, jaké jsem dostal známky a kolik jsem udělal úkolů, ale vzpomenu si na čas strávený s přáteli a na akce, jako byl třeba závod v triatlonu nebo roadtrip po Pacifické magistrále.

 

Jeruzalém

V říjnu jsem si odskočil ze školy na dva týdny do Izraele. Relativně na poslední chvíli se mi totiž naskytla příležitost účastnit se a prezentovat na International Astronautical Congress (IAC), jedné z největších mezinárodních konferencí roku o vesmíru.

WP_002187
Zahajovací ceremoniál IAC 2015

Jak se mi to povedlo? Každý rok se IAC koná v jiném městě.  V roce 2010 se dokonce konference podívala do Prahy. A každý rok se pár dní před IAC koná Space Generation Congress (SGC), neboli setkání studentů a mladých profesionálů ve vesmírné branži. SGC jsou tři dny nabité programem, kde účastníci diskutují o současných tématech v kosmonautice. Právě na tuto akci se mi podařilo získat stipendium, a protáhnout si letenku tak, abych stihl i IAC. Navíc díky tomu, že někdo odvolal svoji prezentaci, jsem měl příležitost zaskočit a představit práci, na které jsem dělal v létě v ESA.

Co škola? Všechny předměty, co jsem si tento trimestr zapsal, jsou nahrané na video, a úkoly mohu zasílat přes internet. Ukázalo se ale, že na úkoly vůbec není čas, tak jsem musel požádat o prodloužení termínů, nakoukat přednášky na letištích a poté zpracovat dvojitou až trojitou dávku úkolů. Není divu, že jsem z toho byl pár dní marod, ale nakonec jsem vše dohnal. Problém byl také s asistentskou prací, ale naštěstí se mi podařilo sehnat náhradu, a na dotazy studentů jsem odpovídal z konference na mobilu.

Učitě to ale celé stálo za to. Na SGC jsem poznal skvělou skupinu lidí, a celou řadu z nich jsem potkal i na IAC. Konference trvala celý týden, a mimo hlavních debat v kongresovém centru běželo asi dvacet přednášek zároveň na různá témata od průzkumu Marsu po vesmírné právo. Moje přednáška proběhla hladce a problém byl spíše vybrat, na která témata jít, než že by byla nuda. Další bonus je možnost, že z kontaktů, které jsem vytvořil, mi možná vyplyne zaměstnání na příští rok.

Neméně zajímavá byla návštěva Izraele, zvlášť v tomto neklidném čase. Bylo překvapivé na jednu stranu sledovat brutální útoky a brutální odezvy, vojáky se samopaly na každém rohu a nacionalistické pochody na jedné straně, a na druhé straně obyčejné lidi, kterým jde o to mít práci, jídlo a bezpečný domov pro svou rodinu, spíše než o to dokázat, kdo je víc.

 

Poslední rok školy

V září jsem se vrátil z Holandska do Kalifornie a opět mi začala škola. Vzhledem k tomu, že v současné době nemám zájem pokračovat na PhD, tak je to můj poslední rok školy. Devatenáctý, jestli počítám správně. Ještě jsem ani neměl čas si ujasnit, jestli se z toho radovat nebo smutnit.

Toto léto bylo pro mě nové v tom, že jsem neměl prázdniny, protože jsem celé tři měsíce pracoval u ESA. Sice se mi sem tam povedlo odjet na víkend domů, za kamarády nebo na hory, ale to není to samé, jako strávit dva týdny na táboře. Proto si nepřipadám úplně svěží.

Měl bych dodat, že magisterské studium tu trvá oficiálně dva roky, ale většina studentů v mém oboru, kteří nepokračují na PhD, skončí už po čtyřech či pěti trimestrech. Vzhledem k tomu, že jsem se celý minulý rok kromě předmětů věnoval výzkumu, předměty, které jsem nestihl, mě čekají letos, takže tu budu až do června. Ale co, není kam spěchat, mám se tady dobře.

Jak to vypadá tento trimestr s předměty? Mám dva povinné předměty v oboru, Classical Dynamics a Aircraft Structures. K tomu jsem si přidal Machine Learning – obor na pomezí matematiky a informatiky. Je to nejznámějí a možná i největší předmět na univerzitě, který pár set studentů dělá prezenčně a mnohonásobně více dálkově. Jedná se o metody zpracování dat, které má využití napříč obory – od analýzy trhu, přes medicínu k samořídícím autům.

S výzkumem jsem skončil, teď jen píši o výsledcích příspěvek na konferenci, co bude na jaře v Montaně. Dostal jsem ale šanci vyzkoušet si jinou práci. Loni jsem měl předmět Spacecraft Design. Jelikož mě to bavilo a dostal jsem dobrou známku, přihlásil jsem se letos jako asistent, a práci jsem dostal. TA (teaching assistantship), podobně jako RA (research assistantship) na Stanfordu znamená plné stipendium. To není vůbec špatné, navíc se podívám na druhou stranu barikády, co se týče známkování, či přípravy laborek. Protože je to předmět pro magisterské studenty, pár mých studentů je stejně starých nebo i starších, a někteří jsou moji kamarádi. To mi ze začátku přišlo zvláštní, ale myslím, že s tím nebude problém.