Hostitelská rodina a plachetnice

 Vím, že píšu se zpožděním, a že o mé hostitelské rodině jste už četli v článku o Halloweenu. Jak jsem se vlastně dostal k hostitelské rodině?

Od různých lidí a organizací na kampusu dostávám denně kolem 10 až 20 emailů. V hoře spamu, co mě nezajímá mé oko zavadilo o nabídu pro mezinárodní studenty požádat  hostitelskou rodinu. Výhody? Chtěl jsem poznat americkou kulturu z trochu jiné stránky a další, pragmatický důvod byl, že potřebuji někde uschovat věci přes léto, protože se po konci jarního semestru musíme vystěhovat z pokojů. Vyplnil jsem dotazník a odeslal email.

Asi měsíc se nic nedělo, a já jsem se tím nezabýval, předpokládal jsem, že se na to asi zapomnělo. Ale to nebyla pravda. Mě a jedné turecké spolužačce přidělili jeden starší pár. Moc milí lidé, mají odrostlé děti a místo chaty mají v přístavu plachetnici. Ze začátku jsem k nim neměl úplně důvěru, protože paní váží asi 160 kil a na pána se musí křičet, aby slyšel. Ale za ten den, co jsem s nimi strávil jsem zahodil předsudky a jsem rád, že jsem se do programu přihlásil.

Na naše první setkání pozvali mě a moji tureckou “sestru” na den na jejich plachetnici. Není to nějaký křižník, asi deset metrů délky, ale dost vysoká nato, abych se uvnitř postavil. Zkušenosti s jachtěním mám, koneckonců jsem certifikovaný Vůdce Malého Plavidla, ale za kormidelním kolem jsem stál prvně a opravdu jsem si to užil. Že jsem strávil neděli děláním úkolů mi ani tak nevadilo, protože jsem byl stále nabitý sluníčkem a čerstvým vzduchem.

Leave a Reply