Někteří spolužáci na to přišli už na střední, ale mě trvalo až do posledního roku bakaláře, než mi došlo, jak vyřešit problém, že dobré známky jsou fajn, sportovat a trávit volný čas s přáteli je také fajn, spát se také musí a den má jen 24 hodin.

Na střední o nic nešlo, protože zas tolik úkolů jsme neměli (I když jsem si to tou dobou nemyslel). Na bakaláři bylo práce plno, ale když už jsem měl přijetí na magistra v kapse, najednou o nic nešlo.  Buď to jsem mohl úkolu věnovat další dvě hodiny, anebo obětovat 1% celkové známky a radši se pořádně vyspat. Volba to byla jasná. Proto jsem poslední semestr z každého úkolu nechal poslední, povětšinou nejtěžší příklad nevyřešený. Prostě to nestálo za to.

Na Stanfordu se příčka posunula ještě o stupeň výše. Minulý rok to ještě ušlo, protože jsem každý trimestr kombinoval přenášky, projekty a výzkum. Tento rok jsem se ale upsal na tři přednášky, a začalo peklo. K tomu, abych na každém úkolu získal plný počet bodů, musel bych obětovat všechny koníčky a ještě navíc nespat. Při každém příkladu tedy řeším paralelní příklad- stojí mi to za to? Kolik procent známky představuje tato úloha? Je mi proti srsti odevzdávat úkoly, které jsou neúplné, nebo o kterých vím, že mají chyby, ale radši to, než být studijní zombie.

Protože až tu dokončím studium, tak nebudu vzpomínat na to, jaké jsem dostal známky a kolik jsem udělal úkolů, ale vzpomenu si na čas strávený s přáteli a na akce, jako byl třeba závod v triatlonu nebo roadtrip po Pacifické magistrále.