Netradiční zkouškové

Prvnímu setkání s univerzitními zkouškami na Yale jsem se již věnoval ve dvou článcích – Finals a konec semestru, a Finals a konec školního roku. Na Stanfordu to funguje obdobně: zkouška má buďto formu písemky na tři hodiny, projektu s prezentací a reportem, nebo student musí napsat závěrečnou esej.

Co stojí na Stanfordu za zmínku, je Honor Code. V podstatě jde o závazek, že studenti nebudou při úkolech a zkouškách podvádět, a profesoři je nebudou kontrolovat. Samozřejmě když už se na nějaký podvod přijde, má to dalekosáhlé důsledky, potenciálně až zpětné odebrání diplomu. To je snad pro všechny studenty dostatečný důvod k tomu nepodvádět. Zkouška tedy vypadá tak, že zkoušející rozdá zadání, odejde z místnosti a sedí za dveřmi, kdyby někdo měl upřesňující dotazy.

Letošní zimní trimestr to vypadalo trochu jinak. Podobně jako první rok na Yale jsem si zkoušky posouval, protože během zkouškového jsem byl pryč, konkrétně na konferenci v Montaně, a pak jsem jel na pohovor do Německa.

Zkouška z konvexní optimalizace je tzv. “24h take-home”. To znamená, že si zadání vyzvednete, pracujete na tom celý den a celou noc, pak se na to z vyčerpání vykašlete, pak se k tomu vrátíte, protože vás něco napadlo, a pak to odevzdáte. K dispozici máte všechny materiály co potřebujete – počítač, zápisky, knížky, staré úkoly, atd. To ale neznamená, že to máte v kapse, protože každý příklad je pěkně těžký i za pomoci počítače. No, zas tak hrozné to nebylo, ale opakovat bych to nechtěl.

Zkoušku z orbitální mechaniky jsem původně chtěl sfouknout v letadle, ale to se profesorovi nelíbilo,  tak jsem si to domluvil tak, že mi asistent zkoušku pošle mailem a až mi skončí pohovor, tak si v Evropském vesmírném operačním centru najdu nějaké klidné místo a za tři hodiny mu pošlu sken mého řešení. Konec konců se vesmírné středisko pro zkoušku z orbitů hodilo lépe než letadlo.

One thought on “Netradiční zkouškové”

Leave a Reply