Category Archives: 2015 Podzim

4. trimestr Stanford

Road trip

Amerika je obrovská země. Přelet z jednoho pobřeží na druhý trvá alespoň 6 hodin, a autem byste jeli asi 40 hodin čistého času, tedy alespoň týden. Bohužel je spousta zajímavých míst dostupná pouze autem, protože hromadná doprava tu úplně nekvete. Zvlášť na západě, kde jsou státy větší a vzdálenosti mezi zajímavými místy taktéž, může výlet trvat několik dnů i týdnů. Pro takový vícedenní výlet autem se vžil pojem “road trip”.

Přesně na takový road trip jsem se letos na prázdniny kolem Dne Díkuvzdání vydal s kamarádem z Čech. Stále mě to svádí k tomu, psát cestovní blog, ale na to možná časem také dojde řada. Tady bych se rád věnoval road tripu jako takovému.

Letěli jsme do Las Vegas, kde jsme si půjčili auto. Pan řidič je pod 25 let? Smůla, příplatek 25 dolarů na den. Příští rok snad už budu plnohodnotný dospělý člověk, pokud tu tedy stále budu bydlet. Na druhou stranu je tu benzín opravdu levný, kdo by nejezdil všude autem, když natankujete plnou za 30 dolarů. Viděli jsme Hoover Dam projeli si část slavné Route 66, nahlédli do Grand Canyonu, podívali se do Joshua Tree National Park a strávili den v  Hollywoodu, než jsme se vrátili na Stanford. Dlouhou chvíli nám krátilo satelitní country rádio.

Na týden to nebyl špatný výlet, 2200 km celkem. Z toho celých 1000 km jsme ujeli za jediný den při přejezdu z Arizony do Kalifornie. Kraijna byla jak z filmu: všude poušť, na horizontu hory, a silnice, co se táhne naprosto rovně do nekonečna. Rychlost nikdo neřeší, takže stačí zapnout tempomat, a držet volant rovně. To by dokázala i opice.

V jeden moment, kdy už jsme měli dojet do Joshua Tree se navigace vzpamatovala, a zahlásila, že místo jedné minuty zbývá ještě hodina a jedna minuta. No co, jeli jsme už kolik hodin, takže nic vážného. To by se v Čechách asi nestalo. Problém byl nejspíše v přejezdu časového pásma, protože mezi Arizonou a Kalifornií je časový posuv jedna hodina. Takový přejezd se vám v Evropě také stane málokdy, pokud zrovna nemíříte do Portugalska nebo na Ukrajinu. Jedete, jsou tři hodiny, a najednou jsou dvě. Aha.

WP_002280
Nekonečná dálnice v Arizoně

Pan učitel

Jak jsem se ze studenta stal učitelem.

Na Yaleu jsem v posledním ročníku dobrovolničil v rámci programu Splash. Je to akce jeden víkend za semestr, kdy si univerzitní studenti připraví přednášku na jakékoliv téma pro středoškoláky. Témata jsou opravdu různorodá, od kvantové fyziky, přes elfštinu po latinské tance. Já jsem se rozhodl učit předmět s názvem “Introduction to Spaceflight”.

Na Stanfordu tento program existuje také, a protože mě to baví, pokračuji jsem se stejnou přednáškou i tady. Postupně tu přednášku upravuji a zlepšuji. Protože je zájem, tak už to učím třikrát za sebou, a naposled si to organizátoři jako populární přednášku nahráli na video. Nejvíce mě na této akci těší to, že skoro vždy po přednášce přišel jeden nebo dva studenti s otázkami, jako: “Myslím, že tohle by mě opravdu bavilo. Co pro to mám udělat? Na jakou školu mám na tohle jít? Je to studium těžké?” Pocit, že jsem někoho inspiroval, a možná v někom probudil vášeň, která bude možná směřovat jejich život, je k nezaplacení.

Splash je fajn, ale zodpovědnost je tam relativně malá. Když se někde spletu ve znaménku, tak se nic nestane. Loni jsem jeden trimestr pracoval jako tutor fyziky pro bakaláře, a tam byla zodpovědnost větší. Když něco odvykládám špatně a student kvůli tomu zpacká zkoušku, tak mě pak asi prokleje.

Letos jsem povýšil na další stupeň – stal se ze mně teaching assistant. Pamatuji si na asistenty na bakaláři. Byli to studenti na magistru, co nám pomáhali s úkoly a dovysvětlovali, co profesor odkecal moc rychle nebo složitě. Tady je situace jiná ze dvou důvodů. Za prvé je to magisterský předmět (spacecraft design), a za druhé je to předmět založený na projektech s minimem přednášek, takže kromě opravování úkolů hlavně pomáhám studentům s projekty. Baví mě to, a budu pokračovat i příští trimestr, pokud to půjde.

Nemám (zatím) zájem stát se profesorem, ať už na univerzitě nebo jiné škole. Musím ale říci, že být učitelem má co do sebe.

Optimalizace studentského času

Někteří spolužáci na to přišli už na střední, ale mě trvalo až do posledního roku bakaláře, než mi došlo, jak vyřešit problém, že dobré známky jsou fajn, sportovat a trávit volný čas s přáteli je také fajn, spát se také musí a den má jen 24 hodin.

Na střední o nic nešlo, protože zas tolik úkolů jsme neměli (I když jsem si to tou dobou nemyslel). Na bakaláři bylo práce plno, ale když už jsem měl přijetí na magistra v kapse, najednou o nic nešlo.  Buď to jsem mohl úkolu věnovat další dvě hodiny, anebo obětovat 1% celkové známky a radši se pořádně vyspat. Volba to byla jasná. Proto jsem poslední semestr z každého úkolu nechal poslední, povětšinou nejtěžší příklad nevyřešený. Prostě to nestálo za to.

Na Stanfordu se příčka posunula ještě o stupeň výše. Minulý rok to ještě ušlo, protože jsem každý trimestr kombinoval přenášky, projekty a výzkum. Tento rok jsem se ale upsal na tři přednášky, a začalo peklo. K tomu, abych na každém úkolu získal plný počet bodů, musel bych obětovat všechny koníčky a ještě navíc nespat. Při každém příkladu tedy řeším paralelní příklad- stojí mi to za to? Kolik procent známky představuje tato úloha? Je mi proti srsti odevzdávat úkoly, které jsou neúplné, nebo o kterých vím, že mají chyby, ale radši to, než být studijní zombie.

Protože až tu dokončím studium, tak nebudu vzpomínat na to, jaké jsem dostal známky a kolik jsem udělal úkolů, ale vzpomenu si na čas strávený s přáteli a na akce, jako byl třeba závod v triatlonu nebo roadtrip po Pacifické magistrále.

 

Jeruzalém

V říjnu jsem si odskočil ze školy na dva týdny do Izraele. Relativně na poslední chvíli se mi totiž naskytla příležitost účastnit se a prezentovat na International Astronautical Congress (IAC), jedné z největších mezinárodních konferencí roku o vesmíru.

WP_002187
Zahajovací ceremoniál IAC 2015

Jak se mi to povedlo? Každý rok se IAC koná v jiném městě.  V roce 2010 se dokonce konference podívala do Prahy. A každý rok se pár dní před IAC koná Space Generation Congress (SGC), neboli setkání studentů a mladých profesionálů ve vesmírné branži. SGC jsou tři dny nabité programem, kde účastníci diskutují o současných tématech v kosmonautice. Právě na tuto akci se mi podařilo získat stipendium, a protáhnout si letenku tak, abych stihl i IAC. Navíc díky tomu, že někdo odvolal svoji prezentaci, jsem měl příležitost zaskočit a představit práci, na které jsem dělal v létě v ESA.

Co škola? Všechny předměty, co jsem si tento trimestr zapsal, jsou nahrané na video, a úkoly mohu zasílat přes internet. Ukázalo se ale, že na úkoly vůbec není čas, tak jsem musel požádat o prodloužení termínů, nakoukat přednášky na letištích a poté zpracovat dvojitou až trojitou dávku úkolů. Není divu, že jsem z toho byl pár dní marod, ale nakonec jsem vše dohnal. Problém byl také s asistentskou prací, ale naštěstí se mi podařilo sehnat náhradu, a na dotazy studentů jsem odpovídal z konference na mobilu.

Učitě to ale celé stálo za to. Na SGC jsem poznal skvělou skupinu lidí, a celou řadu z nich jsem potkal i na IAC. Konference trvala celý týden, a mimo hlavních debat v kongresovém centru běželo asi dvacet přednášek zároveň na různá témata od průzkumu Marsu po vesmírné právo. Moje přednáška proběhla hladce a problém byl spíše vybrat, na která témata jít, než že by byla nuda. Další bonus je možnost, že z kontaktů, které jsem vytvořil, mi možná vyplyne zaměstnání na příští rok.

Neméně zajímavá byla návštěva Izraele, zvlášť v tomto neklidném čase. Bylo překvapivé na jednu stranu sledovat brutální útoky a brutální odezvy, vojáky se samopaly na každém rohu a nacionalistické pochody na jedné straně, a na druhé straně obyčejné lidi, kterým jde o to mít práci, jídlo a bezpečný domov pro svou rodinu, spíše než o to dokázat, kdo je víc.

 

Poslední rok školy

V září jsem se vrátil z Holandska do Kalifornie a opět mi začala škola. Vzhledem k tomu, že v současné době nemám zájem pokračovat na PhD, tak je to můj poslední rok školy. Devatenáctý, jestli počítám správně. Ještě jsem ani neměl čas si ujasnit, jestli se z toho radovat nebo smutnit.

Toto léto bylo pro mě nové v tom, že jsem neměl prázdniny, protože jsem celé tři měsíce pracoval u ESA. Sice se mi sem tam povedlo odjet na víkend domů, za kamarády nebo na hory, ale to není to samé, jako strávit dva týdny na táboře. Proto si nepřipadám úplně svěží.

Měl bych dodat, že magisterské studium tu trvá oficiálně dva roky, ale většina studentů v mém oboru, kteří nepokračují na PhD, skončí už po čtyřech či pěti trimestrech. Vzhledem k tomu, že jsem se celý minulý rok kromě předmětů věnoval výzkumu, předměty, které jsem nestihl, mě čekají letos, takže tu budu až do června. Ale co, není kam spěchat, mám se tady dobře.

Jak to vypadá tento trimestr s předměty? Mám dva povinné předměty v oboru, Classical Dynamics a Aircraft Structures. K tomu jsem si přidal Machine Learning – obor na pomezí matematiky a informatiky. Je to nejznámějí a možná i největší předmět na univerzitě, který pár set studentů dělá prezenčně a mnohonásobně více dálkově. Jedná se o metody zpracování dat, které má využití napříč obory – od analýzy trhu, přes medicínu k samořídícím autům.

S výzkumem jsem skončil, teď jen píši o výsledcích příspěvek na konferenci, co bude na jaře v Montaně. Dostal jsem ale šanci vyzkoušet si jinou práci. Loni jsem měl předmět Spacecraft Design. Jelikož mě to bavilo a dostal jsem dobrou známku, přihlásil jsem se letos jako asistent, a práci jsem dostal. TA (teaching assistantship), podobně jako RA (research assistantship) na Stanfordu znamená plné stipendium. To není vůbec špatné, navíc se podívám na druhou stranu barikády, co se týče známkování, či přípravy laborek. Protože je to předmět pro magisterské studenty, pár mých studentů je stejně starých nebo i starších, a někteří jsou moji kamarádi. To mi ze začátku přišlo zvláštní, ale myslím, že s tím nebude problém.