Category Archives: 2016 Jaro

Šest let

Když o tom přemýšlím, je to opravdu neuvěřitelné, co jsem toho zažil, kolik jsem se toho naučil, kolik lidí jsem poznal a států procestoval. A to vše díky jednomu šťastnému okamžiku, kdy se někomu zdálo, že bych se hodil na Yale.

Šest let je dost dlouhá doba na to si někde vytvořit druhý domov, takže přestože nyní pracuji v Evropě, není vyloučeno, že nakonec opět skončím ve Státech. Ale to budu řešit, až na to dojde. Každopádně se studiem je konec a s doktorátem zatím nepočítám. Proto bych rád svůj blog uzavřel a nechal ho jako průřez studia jednoho Čecha na univerzitě v USA.

Jestli vás můj blog v čemkoliv inspiroval, tak jsem hrozně rád, protože tím splnil svůj účel.

Čau!

WP_002814

P.S. O tom, co se děje v Evropském vesmírném operačním středisku ESOC a o dalších věcech občas něco utrousím na Twitteru. Budu rád, když si mě přidáte.

Návrat do Evropy

V minulém příspěvku jsem psal o hledání práce. Teď už mám jasno – vracím se do Evropy. Alespoň na rok, možná na víc.

Ze dvaceti pozic, na které jsem se hlásil, mě nakonec vzali na dvě. Nepříjemné bylo, že jedni mě dali vědět dříve než druzí, takže jsem je musel nechat relativně dlouho čekat, než jsem se nakonec rozhodl a to pro ESA.

V ESA jsem byl na stáži v létě 2015, konkrétně ve výzkumném centru ESTEC v Nizozemí. Tam se mi sice líbilo, ale myslím si, že radši než dělat vědu by mě bavilo dělat v operations, tedy v kontrolním středisku ESOC v Německu, a pracovat na současných misích. Jestli mi to sedne lépe, to nevím, ale jak jinak na to přijít, než si to vyzkoušet, že?

ESA má skvělý program pro absolventy magisterských oborů – Young Graduate Trainee (YGT). Je to v podstatě mezistupeň mezi stáží a prací. Je to pozice placená, se smlouvou na rok až dva. YGTs je v každém centru ESA celá skupina, což vytváří fajn atmosféru.

A co bude potom? Na to se mě opravdu neptejte, teď jsem rád, že nejsem bez práce, a až opět přijde čas hledat zaměstnání, tak budu mít za pasem rok zkušeností navíc.

Daně

V USA si skroro každý musí dělat daně sám. Zahraniční studenti to mají jako povinnost, ale protože spoustu Američanů má vedlejší příjmy (akcie, atd.), tak za ně nedělá daně zaměstnavatel a také si je musí dělat sami.

Celých pět let jsem na daně měl výborný software zvaný Glacier, který zahraničním studentům poskytuje Yale i Stanford. Je to jednoduché, od univerzity dostanete formuláře, podle nich vyplníte Glacier, ten vám vytiskne přiznání, to pošlete na berňák, a je hotovo. Nikdy jsem nemusel daně doplácet, naopak jsem většinou dostával přeplatek zpátky, I když to bylo třeba jen v řádech desítek dolarů. To je díky tzv. withholdingu. Zaměstnavatel (univerzita) mi platí v čistém, a moje daně z příjmu si nechá (od toho “withhold”) a pošle úřadům rovnou. Glacier mi pak spočítá, o kolik byl tento withholding přeplacen nebo nedoplacen. Důvodem, proč jsem přeplácel, je daňová smlouva mezi USA a ČR, díky které byly moje (mizerné) příjmy na pět let od daně osvobozeny.

Vše se ale změnilo k daňovému roku 2015. Po pěti letech pobytu v USA jsem postoupil z nejnižšího na druhý nejnižší stupínek v potravním řetězci americké imigrace – stal se ze mě “resident alien for tax purposes”. To ovšem znamenalo, že jsem nemohl použít ani Glacier, ani smlouvu s ČR. Byl jsem nahraný, daním, co jsem přes Glacier pět let přiznával, jsem v postatě nerozuměl.

Naštěstí existuje celá řada online daňových služeb pro Američany, které jsou buďto zadarmo do určité výše příjmu, nebo mají tzv. freemium model, což znamená, že za určité služby si můžete zaplatit.  Použil jsem tedy TurboTax, který mi byl doporučen. Vyplnit formuláře nebylo tak zlé, ale už to vypadalo, že bez smlouvy s ČR budu muset na daních doplácet. Naštěstí TurboTax našel položku, kterou jsem si jako magisterský student mohl odepsat, a najednou jsem byl v plusu. TurboTax si z toho samozřejmě odebral tučný podíl, ale já už jsem byl ve stavu, kdy jsem byl vůbec rád, že ještě dostanu peníze zpět, tak jsem to tak potvrdil a poslal.

Co bude horší, jsou daně na rok 2016. Nejen, že budu stále daňový rezident USA, ale budu již mít skutečné příjmy z Evropy, které doufám(!) nebudu muset danit navíc v USA.

Hledám práci

Je to tady. Končím druhý a poslední rok na Stanfordu, šestý rok v USA a devatenáctý rok ve škole vůbec. Přišel čas, abych si našel práci. Všichni se mě ptají, co budu dělat, v jaké budu zemi a jestli chci zůstat v Americe. Mimochodem, podobný problém jsem řešil již po bakaláři.

USA vs Evropa vs Asie

V Americe mám s hledáním zaměstnání dvojí problém. Za prvé je potřeba najít firmu, která by mi podpořila žádost o pracovní vízum. Většinou ale chtějí někoho, kdo už má povolení pracovat, což z toho dělá Hlavu 22. Tento problém se naštěstí vyřešil nedávno, když nevyšší soud potvrdil, že absolventi přírodních věd a techniky mohou legálně pracovat na studentském vízu až tři roky po ukončení studia. Druhý problém je ITAR (International Trade in Arms Regulation), které omezuje přístup ne-občanů USA k vývoji zbraní. Pod ITAR ale bohužel spadá tolik raketových a satelitních komponent, že firmy jako Boeing, SpaceX nebo NASA rovnou uvádějí v popisu práce, že žadatel musí být občan nebo mít zelenou kartu. Zelená karta, neboli permanent residency, je opět Hlava 22. Existují výjimky, ale je jich málo. Například v NASA JPL bych pracovat mohl, ale první tři roky, než bych dostal zelenou kartu, by to bylo jejich slovy „pain in the neck“.

Naopak v Evropě, díky tomu, že jsem občan EU a Česká Republika je členem ESA, jsou možnosti na domácím kontinentě otevřené. Další bod pro Evropu je relativní blízkost domova, jak ve vzdálenosti tak v kultuře.

Koukal jsem se i na další země, které mají kosmický program, jako Čína, Rusko, Japonsko. Myslím, že by bylo zajímavé tam pracovat alespoň pár let, ale pracovní nabídky buďto nejsou v žádném jazyce který ovládám nebo nejsou k nalezení vůbec.

Přijímací proces

Hledání práce je mnohem podobnější shánění letní stáže než přihláškám na univerzity. Požadovaných materiálů je méně, většinou stačí jen CV a motivační dopis. Na druhou stranu je šance na přijetí menší, takže je třeba zkusit více míst. Probíhá to následovně: Na stránkách společnosti najdete otevřenou pozici. Pošlete materiály emailem, a čekáte. Za nějaký čas buďto dostanete odpověď, že žádost přijali, že ji zamítli, že vás zvou na pohovor, nebo (ve většině případů) neodepíšou vůbec.

Vzhledem k tomu, že žádná z pozic, kam se hlásím, jsou lokální, první interview se většinou odehrává přes telefon nebo Skype. Druhý pohovor se liší. Buďto není vůbec, a dostanete rozhodnutí rovnou po prvním, nebo je opět po telefonu, ale s jinými zástupci firmy (první s PR managery, druhé s inženýry), nebo si vás pozvou osobně. Některé firmy dokonce chtějí tři nebo více pohovorů.

Když se hlásíte na univerzitu, většinou vám všechny školy dají vědět naráz, nebo vám alespoň dají dostatek času na to se rozhodnout. Pracovní nabídky přícházejí jak se jim chce, a tak se lehce můžete ocitnout v situaci, kdy na vás jedna firma tlačí, abyste učinili rozhodnutí, zatímco stále čekáte na vyrozumění od firmy druhé. Otázka pak je: vrabec v hrsti, nebo holub na střeše?

Stav

Přihlášky jsem poslal celkem na 20 pozic, z toho je 1 v Japonsku, 5 v USA a zbytek v Evropě. Z většiny ni neodepsali. Ze čtyř mě odmítli rovnou, ze tří po prvním pohovoru. Na jedno místo mě přijali právě na základě prvního telefonního pohovoru. U některých si nedělám naděje, na další stále čekám. Jak se rozhodnu, se ještě uvidí. Další alternativa by byla založit firmu. Na Stanfordu už mě sice lanařili do pár projektů, ale na to je myslím ještě moc brzo.

Netradiční zkouškové

Prvnímu setkání s univerzitními zkouškami na Yale jsem se již věnoval ve dvou článcích – Finals a konec semestru, a Finals a konec školního roku. Na Stanfordu to funguje obdobně: zkouška má buďto formu písemky na tři hodiny, projektu s prezentací a reportem, nebo student musí napsat závěrečnou esej.

Co stojí na Stanfordu za zmínku, je Honor Code. V podstatě jde o závazek, že studenti nebudou při úkolech a zkouškách podvádět, a profesoři je nebudou kontrolovat. Samozřejmě když už se na nějaký podvod přijde, má to dalekosáhlé důsledky, potenciálně až zpětné odebrání diplomu. To je snad pro všechny studenty dostatečný důvod k tomu nepodvádět. Zkouška tedy vypadá tak, že zkoušející rozdá zadání, odejde z místnosti a sedí za dveřmi, kdyby někdo měl upřesňující dotazy.

Letošní zimní trimestr to vypadalo trochu jinak. Podobně jako první rok na Yale jsem si zkoušky posouval, protože během zkouškového jsem byl pryč, konkrétně na konferenci v Montaně, a pak jsem jel na pohovor do Německa.

Zkouška z konvexní optimalizace je tzv. “24h take-home”. To znamená, že si zadání vyzvednete, pracujete na tom celý den a celou noc, pak se na to z vyčerpání vykašlete, pak se k tomu vrátíte, protože vás něco napadlo, a pak to odevzdáte. K dispozici máte všechny materiály co potřebujete – počítač, zápisky, knížky, staré úkoly, atd. To ale neznamená, že to máte v kapse, protože každý příklad je pěkně těžký i za pomoci počítače. No, zas tak hrozné to nebylo, ale opakovat bych to nechtěl.

Zkoušku z orbitální mechaniky jsem původně chtěl sfouknout v letadle, ale to se profesorovi nelíbilo,  tak jsem si to domluvil tak, že mi asistent zkoušku pošle mailem a až mi skončí pohovor, tak si v Evropském vesmírném operačním centru najdu nějaké klidné místo a za tři hodiny mu pošlu sken mého řešení. Konec konců se vesmírné středisko pro zkoušku z orbitů hodilo lépe než letadlo.

Na lyže

Na Stanford se po krátké “zimě” vrátilo léto, ale napadlo mě jedno zimní téma, o kterém bych chtěl napsat, totiž o lyžování.

Poprvé jsem byl v America na horách během bakaláře, když nám kolej zorganizovala jednodenní výlet do Vermontu. Museli jsme se vzbudit se v nekřesťanskou hodinu, nasednout do autobusu a cestou dospat. V areálu Mt. Okemo jsme si všichni ráno půjčili lyže a lyžovali jsme až do zavření vleků. Poté jsme vrátili vybavení a z únavy spali v autobusu i cestou zpátky.

Bohužel to tu není jako v Praye, odkud jedete dvě hodiny skoro jakýmkoliv směrem, a jste na horách. Z New Havenu to na hory bylo asi tři hodiny, a ze Stanfordu je to asi čtyři, a to nepočítám provoz, který  může čas klidně zdvojnásobit.

Destinací pro nadšence zimních sportů z celého regionu San Francisco Bay je Lake Tahoe. Je to nádherné, křišťálově čisté jezero lemované horami, kde se nachází spousta lyžařských center, včetně Squaw Valley, kde se v roce 1960 konaly zimní olympijské hry. Musím říci, že je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v USA. Lesy, hory, jezera, výhledy a svěží vzduch jsou osvědčeným lékem na otravu domácími úkoly.

Jediné, co jezeru Tahoe mohu vytknout, je přelidnění. Aglomerace San Francisca má asi 7,5 milionu lidí, a k jezeru vedou všeho všudy dvě cesty. Proto znám i lidi, kteří kvůli provozu v pátek odpoledne jeli místo čtyřech jedenáct hodin. Další důsledek je, že vše je předražené. Permanentka na vlek je asi 100 USD na den, půjčení lyží taktéž, o ubytování nemluvě.

Loni jsem byl lyžovat dvakrát. Jednou s kamarády, a to nebyl sníh, a jednou skibusem od Stanfordu, podobně jako tehdy s Yale. Letos jsem byl také dvakrát, jednou na běžkách a jednou na sjezdovkách.

Pár postřehů: Všechny lanovky tu jsou sedačkové, o kotvě nebo pomě tady nikdo nikdy neslyšel. Na běžkách si musíte zaplatit tzv. trail pass, který pokrývá údržbu stop a “warming hut” chatky, kde se můžete ohřát a doplnit vodu.

Na konec bych rád dodal, že je to opravdu zvláštní pocit, jet v podstatě od moře až na hranici s Nevadou, a během pár hodin vystřídat krátký rukáv za zimní bundu. Ještě zvláštnější je, že v rezortu Heavenly můžete na lyžích přejíždět mezi státy Nevadou a Kalifornií, a směrem do Nevady se koukáte do údolí, kde je místo sněhu poušť.

WP_002435
Pohled na jezero Tahoe ze sjezdovky v Heavenly Mountain Resort.

Stop

Za šest let, co mám řidičský průkaz, mě ani jednou nekontrolovala policie, ani v ČR, ani v USA. Až do teď.

Jel jsem večer na kole z tréninku, nikde nikdo, projel jsem stopku, viděla mě hlídka, a bylo.

Abyste měli představu, tak na celém kampusu jsou všeho všudy dva kruhové objezdy, nula semaforů, nula předností a v podstatě na každé křižovatce je stopka, většinou čtyřsměrná (= všichni musí zastavit, a kdo přijel první, jede první), plus jsou tu i stopky mimo křižovatky u některých přechodů pro chodce. Chápu, že je to teoreticky v rámci bezpečnosti studentů, ale jestli myslíte, že je otrava zastavovat každých třicet metrů v autě, zkuste si to na kole. Dále se k tomu raději ve vlastním zájmu vyjadřovat nebudu.

Už dříve jsem psal, jak tu za všechno zaplatíte více, než myslíte. Pokuta za projetí stopky je v základu shodně pro auta a jízdní kola 35 dolarů, ale ve skutečnosti kvůli různým poplatkům zaplatíte přes 200 dolarů, a navíc musíte k soudu.

Naštěstí to tak tragické není. Protože je to moje první pokuta, mohu si ji pro tentokrát odmazat tím, že půjdu na “školení pro darebáky”. Napodruhé už to ale bude natvrdo.

(Mimochodem projíždět stopky jako přednosti je dovoleno cyklistům ve státě Idaho ale nikoliv ve zbytku USA.)