Category Archives: 2015 Jaro

2. a 3. trimestr Stanford

Jak vypadá předmět na Stanfordu

Jak přesně probíhá takový předmět na Stanfordu? Nyní, když jsem skončil se třetím trimestrem a potažmo prvním rokem tady, mám celkem dobrou představu jak to tu chodí. Vybral jsem tedy dva předměty, které bych rád v tomto článku rozebral.

Rád bych na příkladech popsal dva různé typy předmětů. Přednášky zastupuje aplikovaná aerodynamika – Applied Aerodynamics a za laborky tu je návrh satelitu – Spacecraft Design Lab. Zbylými kategoriemi jsou semináře a individuální výzkum.

Yale vs Stanford

Předměty na Yale jsem nijak detailně nerozebíral, jen jsem se zmínil o tom, kde můžete najít nahrané přednášky. Rozdíly mezi Stanfordem a Yalem anebo bakalářem a magistrem jsou ale zanedbatelné v porovnání s rozdílem mezi českým a americkým systémem.

Na bakaláři jsem měl vždy mezi čtyřmi a šesti předměty. Z toho jsem měl většinou dva či tři úkoly (problem sets) týdně, plus různé eseje a menší úkoly. Nad učením jsem strávil tak jeden víkendový den a pár večerů týdně, ale stále jsem měl čas na Yale Aerospace, plavání a další. Na magistru jsem omezen pouze na tři předměty, ale předpokládá se více práce pro každý, takže nakonec to vyjde více méně nastejno.

Mimochodem, Stanford sice nenahrává přednášky na internet jako Yale, ale nabízí online předměty, a to buďto prostřednictvím Coursera.org, zadarmo přes platformu Stanford OpenEdX, placené online kurzy (kolem 500 USD) anebo dálkovou účast na prezenčních předmětech přes  SCPD (kolem 3000 USD).

Aplikovaná aerodynamika

Přednášky jsou dvakrát týdně, úkoly jednou týdně, plus jednou týdně nepovinná cvika kde se probírá úkol. Jak přednášky tak cvika jsou nahrané na video (nikoliv však pro veřejnost), takže docházka je dobrovolná. To umožňuje dálkové studium SCPD, ale také znám spolužáky co na předmět prostě nechodí a “nakoukají” ho týden, dva před zkouškou. Pak to dopadá tak, že na zkouškách (které jsou zde vždy písemné) je tak dvakrát více lidí než normálně chodí na přednášky. Profesor a TA (teaching assistant) mají konzultační hodiny a většinou jsou velice vstřícní, když něco nechápete a projevíte zájem to pochopit.

Náplň předmětu spočívá v analýze a návrhu křídel. Aneb “Analytical and numerical techniques for the aerodynamic analysis of aircraft, focusing on airfoil theory, finite wing theory, far-field and Trefftz-plane analysis, two-dimensional laminar and turbulent boundary layers in airfoil analysis, laminar-to-turbulent transition, compressibility effects, and similarity rules.”

Hodnocení je rozděleno na 25% úkoly, 25% midterm (zkoušku uprostřed trimestru) a 50% finální zkoušku. Tento poměr je celkem běžný. Z deseti úkolů se každý počítá jen za 2,5%, což není moc motivující, ale nejde jen o známku. Pokud nedokážete vyřešit domácí úkol, na zkoušce jistojistě vyhoříte. Nad týdenním problem setem průměrně asi deset hodin. Úkoly spočívají v řešení matematických úloh a simulací v programu MATLAB.

Sylabus, skripta, úkoly a další materiály k předmětu můžete najít zde.

Návrh satelitu

Laborky jsou oficiálně dvakrát týdně, kdy s prací pomáhá profesor, ale předpokládá se práce mimo tento vymezený čas.

Profesor, který předmět vyučuje, zároveň vede laboratoř, kde se vyvíjí malé satelity, známé jako CubeSat. Na začátku trimestru profesor rozdělí práci na nějakém z existujících projektů podle subsystémů: elektronika, struktura, navigace, komunikace, atd. Studenti potom vytvoří týmy, které se věnují jednotlivým subsystémům. Každý tým pracuje více méně individuálně, ale během laborek (nebo přes email) komunikuje s profesorem, TA a ostatními týmy.

Výsledek je jak odvedená práce – návrhy, harware, software, atd., potom prezentace a důsledná dokumentace podle šablony. Dokumentace je nezbytná k tomu, aby se projekt, na kterém se vystřídá kolem šedesáti studentů, vůbec někam dostal. Hodnocení záleží na tom, kolik jste udělali z toho, co jste na začátku trimestru slíbili, že uděláte. Nejde tedy jen o odvedení práce ale také o plánování.

Satelit QB50 Discovery
Satelit QB50 Discovery
Simulace orbitu a komunikace s pozemní stanicí
Simulace orbitu a komunikace s pozemní stanicí

Obecně jsou tu předměty flexibilnější, co se času týče. Mohu třeba na týden odjet, koukat na přednášky přes internet, provést simulace na laptopu a dokud dodám úkoly včas a odvedu výzkumnou práci, co se ode mne očekává, nic se neděje.

Stipendia Martiny a Tomáše Krskových

Proč NEstudovat v zahraničí? Jedním z důvodů, , který slýchám nejčastěji, je potíž s financováním studia. Školné a životní náklady studia na univerzitě v USA dohromady dosahují částek kolem 50 000 USD ročně a to je hodně i na americké poměry, natož české.

Většina špičkových univerzit (jako Ivy League) poskytují tzv. need-based aid pro bakaláře, tedy stipendium na základě finanční situace rodiny. S magisterským studiem je ale potíž. Pokud člověk nedostane výzkumný grant rovnou na celé PhD, musí si to zaplatit sám. Pro druhý a vyšší ročník magisterského studia už je to jednodušší – poté, co se seznámíte s profesory během prvního roku, máte mnohem větší šanci získat u nich výzkumnou pozici (research assistantship) nebo asistentskou pozici (teaching assistantship).

Proto mám velkou radost, že jsem nedávno objevil Nadaci Krsek Foundation, která zajišťuje stipendia pro první ročník magisterského studia na špičkových světových univerzitách.

Tak. Pokud chcete vystudovat magistra v zahraničí, máte o důvod méně to nezkusit. Více informací o nadaci zde.

Velikáni

Na Yale často přicházeli zajímaví lidé. Buďto přednášet, nebo na Master’s tea, odpolední pokec nad čajem. Přestože se tyto akce konaly v různých kolejích celkem i několikrát do týdne, za ty čtyři roky jsem jich navštívil velice málo. Ne, že by nebyl čas, ten bych si býval udělal, ale hlavní problém byl v tom, že tito hosté byli v drtivé většině novináři, spisovatelé, umělci a aktivisté.

Na Stanfordu je ovšem všechno jinak.  Protože se univerzita nachází přímo v Silicon Valley, přednášející hosté většinou pocházejí z oborů businessu, průmyslu a technologií. Do Facebooku je to odtud pět minut autem, do NASA deset a do Applu dvacet.

Ještě jedna informace je pro tento článek důležitá. Tento trimestr jsem si vedle mých hlavních předmětů zapsal seminář “Insanely great products,” do kterého každý týden pozvou nějakého místního borce, aby pohovořil o své kariéře a práci.

Je absurdní, jak mi to tady skoro přijde samozřejmé, ale přece jsem se rozhodl sepsat seznam lidí, se kterými jsem se za ten rok na Stanfordu setkal.

  • Mae Jemison: astronautka, první Afro-Američanka ve vesmíru
  • Douglas Wheelock: astronaut, komandér mezinárodní vesmírné stanice
  • Ariel Branustein: zakladatel firmy Lytro, která vyrábí foťáky nové generace, jejichž fotky lze zaostřit po pořízení
  • Tory Bruno: Generální ředitel společnosti ULA, která odpaluje rakety Atlas 5 a Delta 4.
  • Ted Hoff: vynálezce mikroprocesoru (Intel)
  • Diane Greene: zakladatelka počítačové firmy VMWare
  • David Kelley: ředitel Stanfordského designového střediska d.school
  • Arthur van Hoff: autor programovacího jazyka Java (Sun Microsystems)
  • Charles Simonyi: hlavní architekt aplikací Word a Excel (Microsoft)
  • William Moerner: Laureát Nobelovy ceny za chemii
WP_001844
Charles Simonyi vypráví o svém výletu do vesmíru.

 

Teď, když se koukám na ten seznam, tak mi to přijde neuvěřitelné a rozhodně se těším, jak tento seznam poroste příští rok. Například Elon Musk, zakladatel SpaceX a Tesla Motors sem jezdí každou chvíli (kamarád s ním tuhle měl oběd), ale co jsem tu, tak neměl žádnou veřejnou návštěvu.

Tady to podepište

Už jsem myslel, že mi docházejí postřehy a píši jen o cestování, ale napadla mě jeden rozdíl mezi ČR a USA, o které jsem ještě nepsal. Totiž všeobecný strach všech firem a organizací, že se s nimi bude někdo soudit.

Zvykl jsem si, že když člověk jede na nějaký organizovaný výlet, tak musí podepsat tzv. waiver. V tom podepisujete, že pořadatel za nic neručí, nemůžete ho žalovat a velmi často ve waiveru stojí že “activities can cause injury or death.” Tady to nikdo nečte, všichni to podepisují s důvěrou a taky nemají moc na výběr. Kdo nepodepíše, nejede. Když se ptám, co že to podepisuji, tak mi buďto řeknou ať to prostě podepíšu a nedělám trapárny, nebo vtipkují o tom že se z výletu nemusím vrátit.

Vezměte si například lezeckou stěnu. V ČR přijdete, zaplatíte zálohu a lezete. Pokud to neumíte, tak přijdete s někým, kdo to umí, nebo si zaplatíte kurz. To dá smysl. V USA přijdete, vyplníte formulář s osobními informacemi a samo sebou waiver. Poté podstoupíte test, jestli umíte jistit. Pokud to neumíte přesně v jejich stylu, máte smůlu, můžete maximálně na boulder a zkusit to příště. Pro lezení se spodním jištěním potřebujete další atestaci.

Jde to až do takových extrémů, že když si koupíte kafe nebo čaj v papírovém kelímku, je na něm napsáno “Caution hot”.  To víte, co kdyby si někdo koupil čaj a pak krám žaloval za to, že se z nevědomosti opařil.

Obecně mi přijde, že tu platí ochrana korporaci na úkor jednotlivců, zákazníků. Napadá mě ještě jeden příklad. U benzínové pumpy často musíte platit kartou, a to předem. Musíte jim prostě věřit, že vás stáhnou jen o to, co natankujete. Ale na druhou stranu – kdyby to opravdu udělali, tak je můžete soudit do aleluja.

 

Havaj

Letos jsem strávil jarní prázdniny na Havaji, k velké závisti kamarádů, co zůstali na zmrzlém východním pobřeží.

WP_001759

Havaj je opravdu ráj na zemi. Vegetace tam dosahuje takové sytosti zelené, až to vypadá nerálně. Je tam neustále teplo a slunečno. To se nedá říci o Kalifornii, kde je sice taky hezky ale v noci je celkem zima. Také tu narozdíl od Kalifornie prší, ale většinou v noci. Oceán je tu oproti Kalifornii dost teplý na koupání. Teď když čtu co jsem napsal, tak si mi došlo že Havaj je v podstatě jako Kalifornie ale ještě lepší. Posuďte sami z fotek.

WP_001761

Ke dvaceti státům, které jsem již navštívil jsem přidal jeden další. Cestuji často a rád, ale Kalifornie je tak velká, že jsem ještě neměl možnost navštívit žádné sousední státy. Mám v úmyslu skóre do konce studia dotáhnout za polovinu, tedy 26, když připočítám Arizonu, Nevadu, Oregon, Washington a Aljašku. Navíc při troše štěstí lze najít celkem levné letenky do Asie, například do Japonska nebo Číny.

WP_001774

Nechci psát cestopisy, jen bych rád poznamenal, že jsem rád, že jsem si pro magisterské studium vybral Stanford. Relativní blízkost letiště a flexibilní rozvrh mi totiž dovolil poznat nový kus světa.

 

Auto

Jak už jsem zmínil v článku Řidičský průkaz, bez auta se tu moc daleko nedostanete. Přes léto 2012 jsem si udělal americký řidičák. Nemusel jsem chodit do autoškoly, jenom složit písemnou zkoušku, oční test a jízdu, na kterou jsem si sám musel sehnat auto (paradox).

Na auto sice nemám, ale půjčovny tu jsou všude. Na Yaleu jsem měl oblíbený Zipcar. Zarezervujete si auto přes internet třeba i hodinu předem, zaplatíte online, přijdete na parkoviště, odemknete auto kartou a jedete. Pak auto vrátíte na parkoviště a o nic se nemusíte starat. Je to sice trochu dražší než obyčejná půjčovna, ale přece se nebudu obtěžovat chodit někam daleko pro auto a vyplňovat nějaké papíry když to auto chci třeba jen na dvě hodiny. Na Stanfordu máme také Zipcar, ale ještě jsem ho nepoužil.

Několikrát jsem si půjčoval auto v půjčovně. Často po vás budou chtít kreditku (debetní karta jim někdy nestačí), kterou jsem si naštěstí nedávno vysloužil od banky. Stejně jako u jiných věcí zaplatíte vždy více, než si myslíte. U jídla platíte oproti oficiální ceně navíc DPH a spropitné, u autaa je to podobné. Píšou, že to bude za 30 dolarů na den, což není špatné, ale v tom není daň, benzín, kdejaké poplatky a pojištění. Takže nakonec to bude alespoň dvojnásobek.

Další potíž je věk. V Americe dostanete povolení (permit) už v patnácti bez zkoušek a můžete jezdit s doprovodem. V šestnácti si můžete udělat řidičák a jezdit třeba do školy – protože v šestnácti se asi nenecháte stále vozit od rodičů. V půjčovně vám ale v drtivé většině nepůjčí auto až do 21 let. A i když je vám nad 21 ale pod 25, tak vám to ještě na účtě osolí, za to, že jste riziková skupina.

Nedávno jsem měl historku s pojišťovnou. Ne zas tak nedávno, protože případ pořád běží. S půjčeným autem jsem jel spořádaně po parkovišti, když najednou buch. Blbec co tam byl zaparkovaný do mě nacouval. Na mém autě udělal škrábanec, zatímco jeho bylo bez úhony. Řidič přiznal vinu, vyměnili jsme si informace a když jsem vracel auto, tak jsem to nahlásil. Ukázalo se ale, že pojištění, které jsem si dříve při vyzvednutí auta vybral bylo jen povinné ručení, které by pokrylo škodu na jiném autě, ale ne na mém. Evidentně povinné ručení tu ale není povinné, a v půjčovně se mi vysmáli, že jsem si měl koupit pojištění proti nepojištěncům. Pachatel sice pojištění měl, ale protože na jeho autě škoda nebyla, tak nemá důvod to řešit. Já teď doufám, že si to pojišťovny nějak vyřeší mezi sebou a že nebudu muset naivně platit za škodu, kterou jsem nezpůsobil.

WP_001648

 

Dvacet z padesáti

Můj poslední lednový výlet na hory mě umožnil navštívit další dva státy – Georgii a Severní Karolínu, čímž jsem pokryl více méně celé atlantské pobřeží a navštívil celkem dvacet z padesáti států.

Západ Severní Karolíny je součástí Apalačského pohoří. Nazval bych ho krajinou hor, lesů a vodopádů. Vypadá to sice tropicky, ale zas tak úplně teplo tam v lednu nebylo.

WP_001584WP_001593

 

Strávit týden v přírodě bylo velmi osvěžující. Většina lidí co na horách vlastní domy tam jezdí jen na léto takže tam bylo dost vylidněno. Až teď mi pomalu dochází, jak je USA obrovská země s tolika různými krajinami a klimaty, a to jsem teprve ve dvou pětinách.