Category Archives: 2010 Podzim

1. semestr Yale

Džob

Ještě než jsem opustil Českou Republiku jsem is umínil, že si tu najdu práci, jednak proto, že peníze vždy přijdou vhod a druhak protože jak se má člověk cítit dospěle a samostatně, když musí každou chvíli za rodiči a prosit o peníze?

Moje vysněná práce byla buďto kvalifikovaná a dobře placená, anebo nenáročná. Sám jsem se raději klonil k první variantě. Našel jsem pár příležitostí tvorby webových stránek, ale nesetkal jsem se s odezvou. Šel jsem na to tedy jinak. Jelikož mám kvalifikaci na plavčíka, chtěl jsem sehnat práci na bazéně. Narazil jsem ovšem na džob, o kterém se mi ani nesnilo – učit děcka plavat a brát 20 dolarů na hodinu. Hned jsem příležitost chňapl za pačesy.

Nejprve to vypadalo, že budu jenom náhradník za instruktory co nebudou mít čas, ale nakonec se ukázalo, že se stanu plnohodnotným pracovníkem. Výsledek? Každou sobotu od půl jedenácté do dvou strávím ve vodě s dětmi různých věků a plaveckých dovedností. Sám se tím učím, jaká cvičení jsou efektivnější než jiná a vydělám si 70 dolarů týdně. To je více než jsem kdy doufal, a bohatě to pokryje moje osobní náklady a telefonní paušál. Navíc jsem si vydělal dost peněz, abych si koupil ojeté kolo a nemusel všude chodit pěšky. Ale o tom zas jindy.

Kdy už sem konečně něco napíšu

Výmluvy

Jelikož jsem student vzorný, nejprv udělám úkoly a pak se teprve bavím. Bohužel se mi za poslední měsíc nepovedlo zbavit se všech úkolů, protože za každý co splním, mi přistane na stole nový. Navíc nám začal midterm, což je zkouškové období v polovině semestru. Každý týden mám zkoušku a navíc musím psát eseje na angličtinu. Není divu, že jsem se nedostal ke psaní. Přitom mám tolik zážitků, o kterých bych chtěl psát:

Jak vlastně probíhal seznamovací týden s mezinárodními studenty
Jak jsem slavil narozeniny
Setkání s mojí hostitelskou rodinou a výlet na plachetnici
Jízda ve formuli, aneb další aktivity kromě školy
Plavání a plavecký slovníček
Můj první džob
Midterm

O tom všem vám povím, ale až mi skončí ten blázinec, tedy koncem příštího týdne.

New Haven

Univerzitní město

Univerzita tvoří centrum města a nutno dodat, že bez univerzity by toto malé město bylo jako tisíc jiných. Je to celkem příjemné místo k bydlení, ale má pár nevýhod. Kromě univerzity tu v dosahu není nic. Člověk musí mít buď auto nebo se vyznat v systému autobusů. Tím nic myslím ani supermarket, ani pláž, nic. Je tu dost zeleně a staře-vypadajících budov, pro turisty pěkné. Počasí tu je zatím krásné, máme slunečné letní dny s teplotami kolem 28-30 stupňů.

Oproti Praze je to docela šok. Chybí mi tu metro a veřejná doprava vůbec. Také se tu necítím tak bezpečně jako v České Republice, co chvíli nám chodí informační mail of policie že někoho někde okradli tak ať si dáváme pozor. Není doporučeno chodit o samotě a už vůbec ne v noci a to platí i pro muže. Na kampusu je bezpečno, vrata jsou přes noc zavřená na čip a obchází tu Yale Security. Mimo univerzitu jsou všude veřejné telefony s tlačítkem pro volání policie.

Mapa: http://bit.ly/aJA9Mt

Jak si Honza vybíral předměty

Čím větší výběr, tím větší rozhodování. Zvlášť, když vám nikdo neřekne, jak to vlastně celé funguje. Každý na to musí přijít sám, tím spíš že každého zajímá něco jiného. Jak jsem na to tedy šel? Bude těžké vtěsnat vše, co jsem se dozvěděl do jednoho článku.

Základní terminologie a pravidla

Americké univerzity dělí svůj program na undergraduate a graduate. Undergraduate odpovídá bakalářskému studiu a graduate magisterskému. Já jsem tedy undergraduate. Před sebou mám čtyři roky studia. Studenti v odpovídajících ročnících jsou nazýváni: freshman, sophomore, junior, senior. Jak vám asi došlo, jsem freshman. K dokončení studia potřebujete 36 kreditů. Většina předmětů je za jeden kredit, některé jsou za půl či jeden a půl, výjimečně za dva. Není doporučeno, aby si student zapsal více než 5,5 či méně než 3,5 kreditu. Dále, studenti musí nahlásit svůj obor – major kolem poloviny druhého roku. I tak ale studenti zaměřují svůj výběr předmětů nějakým směrem.

Podle čeho si vybíráme?

Já zatím plánuji, že si vyberu Mechanical Engineering. Proto jsem zaměřil výběr předmětů tímto směrem. Dále tu existují takzvané distributional requirements, které zaručují, že budeme vzdělaní ve všech možných disciplínách. Američané tomu říkají Liberal arts education – studujete například chemii a mezitím chodíte na přednášky z historie umění. Cílem je, abychom nebyli tak omezení a byli schopni diskutovat s ostatními. Navíc musí každý splnit language requirement – pro zahraniční studenty alespoň jeden semestr cizího jazyka.

Shopping period

Že si nejste jisti co za předměty chcete, zvlášť když nevíte, kdo to učí a o čem to je? Od toho je shopping period. Zkrátka a dobře, během prvních čtrnácti dní si můžete zapsat cokoliv a chodit na jakékoliv přednášky chcete a postupně škrtat, ale nakonec musíte skončit na čtyřech, pěti předmětech. Můžu vám říct, že je to peklo, snažíte se být na třech přednáškách zároveň a nejenže nevíte, jestli si ten či onen předmět zapíšete, ale musí vám to také zapadat do rozvrhu. Navíc od každého předmětu máte různé úrovně složitosti a dokonce v rámci jednoho stupně máte různé sections, tzn. stejná látka, různý profesor.

S čím jsem nakonec skončil a proč?

Matematika: Integrální a diferenciální počet o více proměnných, Úvod do fyziky (úroveň 3 ze 4), Španělština pro začátečníky, Seminář o psaní a Perspectives on Science and Engineering (PSE – Vyhlídky na vědu a techniku?) Proč matika a fyzika? Protože jsou předpokladem k zapsání pokročilejších inženýrských předmětů. Proč psaní? bylo doporučeno všem mezinárodním studentům, aby se naučili, jak se v americe píší eseje. Proč španělština? A proč ne? S fyzikou jsem měl menší potíž, protože jsme nevěděl, jestli si zapsat tu nejtěžší nebo tu druhou nejtěžší, po zadání prvního domácího úkolu jsem měl jasno. Co se týče PSE, osvědčil se přístup “buď neodbytný – be persistent”. Nejenže mě do toho předmětu nepustili už v červnu, ale ani emailem se nedali zviklat a osobně mě také odmítli. Nakonec jsem ale byl přijat, tak vám můžu říct, o co jde: Každý první týden máme přednášku na různé téma z vědy a techniky a každý druhý máme diskuzi ohledně předchozí přednášky.

Závěrem

Uf, to je asi nejdelší článek, co jsem kdy napsal. Ještě kdyby se někdo ptal, co je můj nejoblíbenější a nejhorší předmět, tak nejzábavnější je španělština a nejvíc práce máme ze psaní.

Jak vypadá takový normální den

Ráno

Na ráno si budík nařizovat nemusím, protože mi škola začíná každý den až v půl jedenácté. Sice bych raději začínal v osm a končil v jedenáct, ale letos to prostě nevyšlo. Vstanu kolem osmé a v klidu si dojdu na snídani, která je dostupná od osmi do jedenácti. Po snídani mám většinou hodinu, hodinu a půl času, tak si sednu do Trumbullské knihovny a dělám úkoly, co jsem nestihl udělat večer (nebo se mi nechtěly dělat večer). Vyřídím 16 emailů a pomalu jdu na hodinu španělštiny.

Dopoledne

Španělština mi jde zatím celkem dobře. Přestože jsem se předtím španělsky neučil, alespoň rozumím, co po mě profesorka chce – ona totiž mluví jenom španělsky, bez ohledu na to, že jsme začátečníci. Po španělštině utíkám na matematiku (pořád lepší než ve středu, to mám jen 15 min abych vyběhl až na Science Hill na fyziku).

Úroveň matematiky jsem nasadil na Multivariable Calculus (integrální, diferenciální počet o více proměnných), což zatím taky šlape dobře. Profesorka se náhodou jmenuje Havlickova, je z České Republiky a vystudovala MIT. Kromě profesorky češtiny a mě asi poslední česká osoba na kampusu.

Odpoledne

Odpoledky mám jen v pondělí a středy, ale to neznamená, že budu do večera válet šunky. Dojdu si na oběd, potom nakoupit nějaké učebnice, vybrat notebook na internetu a už pádím před Payne Whitney Gym, odkud mi jede autobus na IM Fields, kde mám první Ultimate Frisbee trénink. Po třech hodinách pobíhání na slunci jsem docela vyřízen, nehledě na to, že moje sebevědomí ohledně hraní této hry v této společnosti kleslo na nulu. No nic, rychle zpět na autobus, převléknout se, hodit do sebe rychlou a lehkou večeři, protože mi navazuje plavecký trénink.

Večer

Další hodina dřiny v bazéně ze mě vymáčkla veškerou zbylou energii a začal jsem chytat křeče do stehen. Asi jsem to malinko přehnal, budu muset jeden ze sportů nechat plavat. (A plavání to nebude). Už za tmy jsem se dopotácel do Binghamu (Bingham hall je budova, kde bydlí freshmani z Trumbull a Calhoun college) a místo abych šel spát, začal jsem smolit esej na text Marka Twaina na středeční angličtinu. Protože už si ani nevidím pod ruku, dávám si budíka a jdu spát.

Bazén

 Sportoviště Payne Whitney gym na první pohled vypadá spíše jako katedrála. Nicméně ukrývá množství tělocvičen, posiloven a jiných, jako třeba bazénů. Závodní bazén má 25 yardů a je v suterénu. Tréninkový bazén je 50 metrů dlouhý a nachází se ve třetím patře. Bohužel jsem ještě neměl příležitost ho spatřit.

Poprvé jsem se do bazénu dostal během OIS (seznamovacího týdne), kdy součástí celoodpolední bojovky bylo i vylovit z bazénu láhev s dalšími instrukcemi. Přestože jsem so obětoval pro dobro týmu a skočil tam, skončili jsme mezi posledními, ale to nehraje roli. Poprvé jsem byl v bazéně.

Dny tu zatím jsou horké a v učebnách je dusno. Takové plavání pak jistě přijde vhod. Proto jsem se domluvil s Paschalisem – dalším plavcem – z Řecka a šli jsme na bazén. Chvíli nám trvalo, než jsme objevili, jak se dostat na bazén a nikoliv na tribuny. Pak jsme zjistili, že šatny jsou až ve třetím patře a lidé normálně vylezou z bazénu, vejdou do výtahu a pak jdou do sprchy. Nebýt toho, že jsme potkali jednoho z OIS Counselorů, nepřišli bychom na číselný kód pro vstup do šatny. Nakonec jsme se přece jenom zaplavali. Že je bazén něco kratší, než jsem byl zvyklý jsem se přesvědčil tím, že jsem zaplaval padesátku za 26 vteřin.

Opravdový trénink ale teprve měl přijít. Den nato jsme s Paschalisem šli na první trénink plaveckého klubu a přidal se i můj suite-spolubydlící Jack. Naplaval jsem nějakou tu míli a zmeškal večeři, ale jinak to bylo parádní.

Seznamovací týden

 Ironicky jsem si až v polovině března našel čas povyprávět, jak jsem sem vlastně koncem srpna přijel a koho jsem potkal. Snad to s pomocí programu dám stručně dohromady.

OIS

Neboli Orientation for International Students je jeden ze čtyř uvítacích programů, co univerzita nabízí. Spíš než na fakta se budu soustředit na to, co jsem si z toho odnesl, protože fakta si můžete dohledat online.

Zabydlet se a zorientovat se

Vedoucí OIS (starší studenti) nás přivítali už na letišti a zorganizovali odvoz autobusem na univerzitu pro ty, kteří letěli přes JFK v New Yorku. Pomohli nám s kufry, dali nám klíče k pokojům, jídlo a pití. Měl jsem z toho výborný pocit, že jsou tu lidé, kteří se o mě postarají a můžu se tu cítit jako doma. Přes úvavu a jetlag šel málokdo hned spát, všichni jsme byli nadšení a seznamovali se.

Následovaly přednášky o životě tady, od předmětů po společenský život. Také jsme měli půldenní bojovku po kampusu, kde jsme proběhali každou ulici křížem krážem a poznali kde je co.

Také ná pomohli si zařídit účet v bance a mobil. Banka a mobil Velmi dobře si pamatuji na výlet na pláž, kde bylo v srpnu nádherně. Řekli jsme si, že tam někdy společně zajedeme, ale nebyl čas, protože začala škola.

Hlavni a nejdůležitější dopad ale je, že znám studenty po celém světě a mnozí z nich jsou mí velmi dobří přátelé. Jen tak namátkou, znám studenty z Francie, Polska, Španělska, Gruzie, Brazílie, Kanady, Pakistánu, Indie, Súdánu, Ghany, Thajska, Číny, Srí Lanky, Nového Zélandu, Austrálie, Afghanistánu, Lotyšska, Bangladéše, Zimbabwe a mohl bych pokračovat dál.

Zdraví

Možná je to klimatizací z letedla, možná z autobusu. Možná jsem se jen málo teple oblékal. Každopádně mě jednoho dne začalo škrábat v krku a nepřestalo po tři dny. Pomocí Orofaru jsem nakonec nemoc z krku vyhnal, ale bohužel ne z těla ven, ale do nosu.

Díky Bohu a mámě za Olynth, díky němuž jsem tu mohl dýchat. Rýmu jsem honil asi další tři dny a nakonec ji po plaveckém tréninku zahnal do úzkých. Konkrétně do dutin, což bylo také dost nepříjemné a nevím co bych s tím dělal, kdyby mě nakonec zlý duch dočista neopustil.

Ponaučení: Dej na mámu a teple se oblékej!

Nákup

 Z Prahy jsem odlétal pouze s jednou taškou, kam se samozřejmě celý můj pokoj nevešel. Proto jsem vzal pouze ty nejdůležitější věci a zbytek jsem koupil na místě. Během OIS (Orientation for International Students) nás vzali autobusem do obchodu, kde začala nákupní horečka. Některým studentům dokonce nestačil jeden vozík.

Můj seznam:

Peřina, polštář, dvoje povlečení, prostěradlo

Stolní lampa, žárovky

Kapesníky (!)

Šampon, pěna na holení (zahodili mi v Praze na letišti)

Batoh na notebook

Kroužkový blok, post-it papírky

Koš

 

Bydlení v šesti lidech

Bydlím v dvoulůžkovém pokoji. Spolu s dalšími dvěma pokoji máme společnou místnost. Celý tento “byt” nazývají američané suite.

Pokoj

Můj pokoj je celem malý, asi tři na pět metrů. Naše dvě postele možná byly dříve uspořádány jako palanda, proto je tu teď tak málo místa. Spolu se dvěma pracovními stoly tu už není místo skoro na nic, snad jen dvě šatní skříně ve zdi. Nad postelí mi visí česká vlajka a fotky rodiny, jinak se o dekoraci nedá mluvit. Možná snad jmenovková soutěž s Andrewem (můj americký spolubydlící, moc fajn kluk) na dveřích pokoje, kam lepíme všechny dosud získané jmenovky. Zatím vedu 5:4.

Suite

Co tak dát do společného pokoje? Snad gauč – to je poslední věc, která nám stále chybí. Jinak tu máme dvě křesla, koberec a supervýkonnou reprosoustavu. Spolubydlící z třetího pokoje je z Panenských ostrovů a reprezentuje Yale v jachtaření, tak vyvěsil po pokoji různé reklamní plachty. Také máme ledničku, která přijde vhod pro schovávání ovoce od večeře na pozdně-večerní svačinku.