Jeruzalém

V říjnu jsem si odskočil ze školy na dva týdny do Izraele. Relativně na poslední chvíli se mi totiž naskytla příležitost účastnit se a prezentovat na International Astronautical Congress (IAC), jedné z největších mezinárodních konferencí roku o vesmíru.

WP_002187
Zahajovací ceremoniál IAC 2015

Jak se mi to povedlo? Každý rok se IAC koná v jiném městě.  V roce 2010 se dokonce konference podívala do Prahy. A každý rok se pár dní před IAC koná Space Generation Congress (SGC), neboli setkání studentů a mladých profesionálů ve vesmírné branži. SGC jsou tři dny nabité programem, kde účastníci diskutují o současných tématech v kosmonautice. Právě na tuto akci se mi podařilo získat stipendium, a protáhnout si letenku tak, abych stihl i IAC. Navíc díky tomu, že někdo odvolal svoji prezentaci, jsem měl příležitost zaskočit a představit práci, na které jsem dělal v létě v ESA.

Co škola? Všechny předměty, co jsem si tento trimestr zapsal, jsou nahrané na video, a úkoly mohu zasílat přes internet. Ukázalo se ale, že na úkoly vůbec není čas, tak jsem musel požádat o prodloužení termínů, nakoukat přednášky na letištích a poté zpracovat dvojitou až trojitou dávku úkolů. Není divu, že jsem z toho byl pár dní marod, ale nakonec jsem vše dohnal. Problém byl také s asistentskou prací, ale naštěstí se mi podařilo sehnat náhradu, a na dotazy studentů jsem odpovídal z konference na mobilu.

Učitě to ale celé stálo za to. Na SGC jsem poznal skvělou skupinu lidí, a celou řadu z nich jsem potkal i na IAC. Konference trvala celý týden, a mimo hlavních debat v kongresovém centru běželo asi dvacet přednášek zároveň na různá témata od průzkumu Marsu po vesmírné právo. Moje přednáška proběhla hladce a problém byl spíše vybrat, na která témata jít, než že by byla nuda. Další bonus je možnost, že z kontaktů, které jsem vytvořil, mi možná vyplyne zaměstnání na příští rok.

Neméně zajímavá byla návštěva Izraele, zvlášť v tomto neklidném čase. Bylo překvapivé na jednu stranu sledovat brutální útoky a brutální odezvy, vojáky se samopaly na každém rohu a nacionalistické pochody na jedné straně, a na druhé straně obyčejné lidi, kterým jde o to mít práci, jídlo a bezpečný domov pro svou rodinu, spíše než o to dokázat, kdo je víc.

 

Poslední rok školy

V září jsem se vrátil z Holandska do Kalifornie a opět mi začala škola. Vzhledem k tomu, že v současné době nemám zájem pokračovat na PhD, tak je to můj poslední rok školy. Devatenáctý, jestli počítám správně. Ještě jsem ani neměl čas si ujasnit, jestli se z toho radovat nebo smutnit.

Toto léto bylo pro mě nové v tom, že jsem neměl prázdniny, protože jsem celé tři měsíce pracoval u ESA. Sice se mi sem tam povedlo odjet na víkend domů, za kamarády nebo na hory, ale to není to samé, jako strávit dva týdny na táboře. Proto si nepřipadám úplně svěží.

Měl bych dodat, že magisterské studium tu trvá oficiálně dva roky, ale většina studentů v mém oboru, kteří nepokračují na PhD, skončí už po čtyřech či pěti trimestrech. Vzhledem k tomu, že jsem se celý minulý rok kromě předmětů věnoval výzkumu, předměty, které jsem nestihl, mě čekají letos, takže tu budu až do června. Ale co, není kam spěchat, mám se tady dobře.

Jak to vypadá tento trimestr s předměty? Mám dva povinné předměty v oboru, Classical Dynamics a Aircraft Structures. K tomu jsem si přidal Machine Learning – obor na pomezí matematiky a informatiky. Je to nejznámějí a možná i největší předmět na univerzitě, který pár set studentů dělá prezenčně a mnohonásobně více dálkově. Jedná se o metody zpracování dat, které má využití napříč obory – od analýzy trhu, přes medicínu k samořídícím autům.

S výzkumem jsem skončil, teď jen píši o výsledcích příspěvek na konferenci, co bude na jaře v Montaně. Dostal jsem ale šanci vyzkoušet si jinou práci. Loni jsem měl předmět Spacecraft Design. Jelikož mě to bavilo a dostal jsem dobrou známku, přihlásil jsem se letos jako asistent, a práci jsem dostal. TA (teaching assistantship), podobně jako RA (research assistantship) na Stanfordu znamená plné stipendium. To není vůbec špatné, navíc se podívám na druhou stranu barikády, co se týče známkování, či přípravy laborek. Protože je to předmět pro magisterské studenty, pár mých studentů je stejně starých nebo i starších, a někteří jsou moji kamarádi. To mi ze začátku přišlo zvláštní, ale myslím, že s tím nebude problém.

První konference

Ke konci mé stáže u ESA jsem jel na třídenní konferenci do Belgie.

Na Stanfordu se z nějakého důvodu od studentů nečeká, že by psali diplomovou práci (Master’s thesis). Místo toho si většina studentů najde míst v nějaké z laboratoří a podílejí se na dlouhodobějších projektech. Pro mnohé se tento výzkum překlene v doktorandskou práci. Já jsem na Stanfordu dělal výzkum celý minulý rok v rámci Space Rendezvous Lab. Sice nemám v úmyslu dělat PhD, ale chtěl jsem zjistit, jak to v takové laboratoři chodí, naučit se něco nového, získat peníze na studium a mít něco, co bych mohl prohlásit za svoji “diplomovou práci”.

Jak to souvisí s Belgií? Jel jsem tam totiž prezentovat svoji práci. Moje téma “Preliminary System Design of a Miniaturized Distributed Occulter/Telescope for Direct Imaging of Exozodiacal Dust and Exoplanets” se totiž pěkně hodilo na European CubeSat Symposium. Doslova to překládat nebudu, ale vysvětlil bych to tak, že jsem (spolu s dalšími spoluautory) navrhl koncept vesmírné mise, která by za pomoci dvou malých satelitů pozorovala blízké okolí hvězd.

Univerzita mi zaplatila cestu a pobyt. Kdybych si to nezařizoval všechno sám mohl bych říci, že mě Stanford poslal na mezinárodní konferenci do Belgie.

Byly to vyčerpávající tři dny, od rána do večera sedět na přednáškách, kde se po patnácti minutách vystřídalo snad přes sto lidí. Pro mě to bylo nové, protože jsem na takové konferenci předtím ještě nebyl. Dozvěděl jsem se o nejžhavějších tématech v oboru, utvořil spoustu kontaktů a zkusil si přednášet před odborným publikem, kde většina lidí věděla o tématu více než já. Moje prezentace proběhla hladce a získal jsem užitečnou zpětnou vazbu.

Krabička belgické čokolády, převlečená za nanosatelit

Co dál? Ve výzkumu sice již nepokračuji, protože mám přednášky a jiné povinnosti, ale píšu práci pro jinou konferenci, která bude na jaře v Montaně. Protože nejde jen o prezentaci, ale i o 6-20ti stránkový paper, budu moct rozvést téma své práce do detailu. Bude s tím víc práce, ale budu mít možnost vzít v potaz, co jsem se dozvěděl na konferenci v Belgii, a bude to moje první publikace, kde budu první autor.

Sice jsem se rozhodl jít po magistru pracovat, ale moje vědecká kariéra zatím vesele pokračuje dál. Super.

 

Stáž u ESA

Na rozdíl od minulých letních prázdnin, kdy jsem povětšinou dělal výzkum, mám letos práci, která se více podobá tomu, co bych chtěl dělat. Jsem na tři měsíce na stáži u Evropské Kosmické Agentury (ESA).

Pracuji v Nizozemí v největším centru ESA, ESTEC. V podstatě se vracím na místo činu, protože před dvěma lety jsem dělal v Holandsku výzkum a ESTEC jsem již tenkrát navštívil. Díky tomu tu pro mě není všechno nové, vím jak to tady chodí a dokonce jsem se viděl s některými starými známými.

Když nad tím přemýšlím, tak je to vlastně moje první práce v oboru. Výzkum, i když byl někdy placený, nepočítám, a práci na bazéně také ne. Je to zkušenost, pracovat v tak velké nadnárodní firmě jako je ESA. Peníze, které se tady točí, jsou mnohem větší, než na univerzitách. Na druhou stranu se tady všechno děje velice pomalu. Například mám pocit, že trávím zbytečně moc času čekáním na emailové odpovědi nebo součástky.

Proč jsem nešel třeba do NASA, když už jsem v Kalifornii? Což o to, zájem by byl, ale problém je, že pokud člověk není občan USA nebo nemá alespoň zelenou kartu (permanent residency), je skoro nemožné získat stáž nebo práci v oboru aerospace. Tomuto tématu jsem se věnoval už dříve.

Na rozdíl od Ameriky je tu pracovní prostředí mnohem volnější. Zaměstnanci tu mají neuvěřitelně moc prázdnin. Zvlášť teď v létě odjela spousta lidí na pár týdnů pryč, ke zklamání stážistů, kteří pro ně přijeli na léto pracovat. Na druhou stranu je tu hodně možností vyžití. Od sportovišť (volejbal, tenis, golf), přes hudební skupiny po knižní klub. Správně po evropsku to tu všichni mezi pátou a šestou balí a když tu někdy náhodou zůstanu do sedmi, tak je tu vylidněno.

Na čem dělám? Navrhuji/stavím/vylepšuji/programuji model měsíčního přistávacího modulu pro testování přístrojů a simulované mise. Je to celkem pestrý projekt co se náplně týče, i když je to takové hraní si v porovnání s reálnými misemi, na kterých tu pracují zaměstnanci. Stážistům tu většinou dávají malé nebo nevýznamné projekty. To je úplný opak SpaceX, kde stážistům a nově příchozím pracovníkům naloží zodpovědnosti a úkolů, až to není příjemné.

Nevím, jestli je to úplně ono, asi by mě více bavilo pracovat v průmyslu, ale každopádně se snažím dělat co můžu v rámci možností, poznávám se s lidmi v oboru a třeba se sem na rok vrátím po dokončení studia.

lander in the field

O studiu v zahraničí a stáži u ESA jsem také psal v rozhovoru pro Euroskop.cz

Jak vypadá předmět na Stanfordu

Jak přesně probíhá takový předmět na Stanfordu? Nyní, když jsem skončil se třetím trimestrem a potažmo prvním rokem tady, mám celkem dobrou představu jak to tu chodí. Vybral jsem tedy dva předměty, které bych rád v tomto článku rozebral.

Rád bych na příkladech popsal dva různé typy předmětů. Přednášky zastupuje aplikovaná aerodynamika – Applied Aerodynamics a za laborky tu je návrh satelitu – Spacecraft Design Lab. Zbylými kategoriemi jsou semináře a individuální výzkum.

Yale vs Stanford

Předměty na Yale jsem nijak detailně nerozebíral, jen jsem se zmínil o tom, kde můžete najít nahrané přednášky. Rozdíly mezi Stanfordem a Yalem anebo bakalářem a magistrem jsou ale zanedbatelné v porovnání s rozdílem mezi českým a americkým systémem.

Na bakaláři jsem měl vždy mezi čtyřmi a šesti předměty. Z toho jsem měl většinou dva či tři úkoly (problem sets) týdně, plus různé eseje a menší úkoly. Nad učením jsem strávil tak jeden víkendový den a pár večerů týdně, ale stále jsem měl čas na Yale Aerospace, plavání a další. Na magistru jsem omezen pouze na tři předměty, ale předpokládá se více práce pro každý, takže nakonec to vyjde více méně nastejno.

Mimochodem, Stanford sice nenahrává přednášky na internet jako Yale, ale nabízí online předměty, a to buďto prostřednictvím Coursera.org, zadarmo přes platformu Stanford OpenEdX, placené online kurzy (kolem 500 USD) anebo dálkovou účast na prezenčních předmětech přes  SCPD (kolem 3000 USD).

Aplikovaná aerodynamika

Přednášky jsou dvakrát týdně, úkoly jednou týdně, plus jednou týdně nepovinná cvika kde se probírá úkol. Jak přednášky tak cvika jsou nahrané na video (nikoliv však pro veřejnost), takže docházka je dobrovolná. To umožňuje dálkové studium SCPD, ale také znám spolužáky co na předmět prostě nechodí a “nakoukají” ho týden, dva před zkouškou. Pak to dopadá tak, že na zkouškách (které jsou zde vždy písemné) je tak dvakrát více lidí než normálně chodí na přednášky. Profesor a TA (teaching assistant) mají konzultační hodiny a většinou jsou velice vstřícní, když něco nechápete a projevíte zájem to pochopit.

Náplň předmětu spočívá v analýze a návrhu křídel. Aneb “Analytical and numerical techniques for the aerodynamic analysis of aircraft, focusing on airfoil theory, finite wing theory, far-field and Trefftz-plane analysis, two-dimensional laminar and turbulent boundary layers in airfoil analysis, laminar-to-turbulent transition, compressibility effects, and similarity rules.”

Hodnocení je rozděleno na 25% úkoly, 25% midterm (zkoušku uprostřed trimestru) a 50% finální zkoušku. Tento poměr je celkem běžný. Z deseti úkolů se každý počítá jen za 2,5%, což není moc motivující, ale nejde jen o známku. Pokud nedokážete vyřešit domácí úkol, na zkoušce jistojistě vyhoříte. Nad týdenním problem setem průměrně asi deset hodin. Úkoly spočívají v řešení matematických úloh a simulací v programu MATLAB.

Sylabus, skripta, úkoly a další materiály k předmětu můžete najít zde.

Návrh satelitu

Laborky jsou oficiálně dvakrát týdně, kdy s prací pomáhá profesor, ale předpokládá se práce mimo tento vymezený čas.

Profesor, který předmět vyučuje, zároveň vede laboratoř, kde se vyvíjí malé satelity, známé jako CubeSat. Na začátku trimestru profesor rozdělí práci na nějakém z existujících projektů podle subsystémů: elektronika, struktura, navigace, komunikace, atd. Studenti potom vytvoří týmy, které se věnují jednotlivým subsystémům. Každý tým pracuje více méně individuálně, ale během laborek (nebo přes email) komunikuje s profesorem, TA a ostatními týmy.

Výsledek je jak odvedená práce – návrhy, harware, software, atd., potom prezentace a důsledná dokumentace podle šablony. Dokumentace je nezbytná k tomu, aby se projekt, na kterém se vystřídá kolem šedesáti studentů, vůbec někam dostal. Hodnocení záleží na tom, kolik jste udělali z toho, co jste na začátku trimestru slíbili, že uděláte. Nejde tedy jen o odvedení práce ale také o plánování.

Satelit QB50 Discovery
Satelit QB50 Discovery
Simulace orbitu a komunikace s pozemní stanicí
Simulace orbitu a komunikace s pozemní stanicí

Obecně jsou tu předměty flexibilnější, co se času týče. Mohu třeba na týden odjet, koukat na přednášky přes internet, provést simulace na laptopu a dokud dodám úkoly včas a odvedu výzkumnou práci, co se ode mne očekává, nic se neděje.

Stipendia Martiny a Tomáše Krskových

Proč NEstudovat v zahraničí? Jedním z důvodů, , který slýchám nejčastěji, je potíž s financováním studia. Školné a životní náklady studia na univerzitě v USA dohromady dosahují částek kolem 50 000 USD ročně a to je hodně i na americké poměry, natož české.

Většina špičkových univerzit (jako Ivy League) poskytují tzv. need-based aid pro bakaláře, tedy stipendium na základě finanční situace rodiny. S magisterským studiem je ale potíž. Pokud člověk nedostane výzkumný grant rovnou na celé PhD, musí si to zaplatit sám. Pro druhý a vyšší ročník magisterského studia už je to jednodušší – poté, co se seznámíte s profesory během prvního roku, máte mnohem větší šanci získat u nich výzkumnou pozici (research assistantship) nebo asistentskou pozici (teaching assistantship).

Proto mám velkou radost, že jsem nedávno objevil Nadaci Krsek Foundation, která zajišťuje stipendia pro první ročník magisterského studia na špičkových světových univerzitách.

Tak. Pokud chcete vystudovat magistra v zahraničí, máte o důvod méně to nezkusit. Více informací o nadaci zde.

Velikáni

Na Yale často přicházeli zajímaví lidé. Buďto přednášet, nebo na Master’s tea, odpolední pokec nad čajem. Přestože se tyto akce konaly v různých kolejích celkem i několikrát do týdne, za ty čtyři roky jsem jich navštívil velice málo. Ne, že by nebyl čas, ten bych si býval udělal, ale hlavní problém byl v tom, že tito hosté byli v drtivé většině novináři, spisovatelé, umělci a aktivisté.

Na Stanfordu je ovšem všechno jinak.  Protože se univerzita nachází přímo v Silicon Valley, přednášející hosté většinou pocházejí z oborů businessu, průmyslu a technologií. Do Facebooku je to odtud pět minut autem, do NASA deset a do Applu dvacet.

Ještě jedna informace je pro tento článek důležitá. Tento trimestr jsem si vedle mých hlavních předmětů zapsal seminář “Insanely great products,” do kterého každý týden pozvou nějakého místního borce, aby pohovořil o své kariéře a práci.

Je absurdní, jak mi to tady skoro přijde samozřejmé, ale přece jsem se rozhodl sepsat seznam lidí, se kterými jsem se za ten rok na Stanfordu setkal.

  • Mae Jemison: astronautka, první Afro-Američanka ve vesmíru
  • Douglas Wheelock: astronaut, komandér mezinárodní vesmírné stanice
  • Ariel Branustein: zakladatel firmy Lytro, která vyrábí foťáky nové generace, jejichž fotky lze zaostřit po pořízení
  • Tory Bruno: Generální ředitel společnosti ULA, která odpaluje rakety Atlas 5 a Delta 4.
  • Ted Hoff: vynálezce mikroprocesoru (Intel)
  • Diane Greene: zakladatelka počítačové firmy VMWare
  • David Kelley: ředitel Stanfordského designového střediska d.school
  • Arthur van Hoff: autor programovacího jazyka Java (Sun Microsystems)
  • Charles Simonyi: hlavní architekt aplikací Word a Excel (Microsoft)
  • William Moerner: Laureát Nobelovy ceny za chemii
WP_001844
Charles Simonyi vypráví o svém výletu do vesmíru.

 

Teď, když se koukám na ten seznam, tak mi to přijde neuvěřitelné a rozhodně se těším, jak tento seznam poroste příští rok. Například Elon Musk, zakladatel SpaceX a Tesla Motors sem jezdí každou chvíli (kamarád s ním tuhle měl oběd), ale co jsem tu, tak neměl žádnou veřejnou návštěvu.

Tady to podepište

Už jsem myslel, že mi docházejí postřehy a píši jen o cestování, ale napadla mě jeden rozdíl mezi ČR a USA, o které jsem ještě nepsal. Totiž všeobecný strach všech firem a organizací, že se s nimi bude někdo soudit.

Zvykl jsem si, že když člověk jede na nějaký organizovaný výlet, tak musí podepsat tzv. waiver. V tom podepisujete, že pořadatel za nic neručí, nemůžete ho žalovat a velmi často ve waiveru stojí že “activities can cause injury or death.” Tady to nikdo nečte, všichni to podepisují s důvěrou a taky nemají moc na výběr. Kdo nepodepíše, nejede. Když se ptám, co že to podepisuji, tak mi buďto řeknou ať to prostě podepíšu a nedělám trapárny, nebo vtipkují o tom že se z výletu nemusím vrátit.

Vezměte si například lezeckou stěnu. V ČR přijdete, zaplatíte zálohu a lezete. Pokud to neumíte, tak přijdete s někým, kdo to umí, nebo si zaplatíte kurz. To dá smysl. V USA přijdete, vyplníte formulář s osobními informacemi a samo sebou waiver. Poté podstoupíte test, jestli umíte jistit. Pokud to neumíte přesně v jejich stylu, máte smůlu, můžete maximálně na boulder a zkusit to příště. Pro lezení se spodním jištěním potřebujete další atestaci.

Jde to až do takových extrémů, že když si koupíte kafe nebo čaj v papírovém kelímku, je na něm napsáno “Caution hot”.  To víte, co kdyby si někdo koupil čaj a pak krám žaloval za to, že se z nevědomosti opařil.

Obecně mi přijde, že tu platí ochrana korporaci na úkor jednotlivců, zákazníků. Napadá mě ještě jeden příklad. U benzínové pumpy často musíte platit kartou, a to předem. Musíte jim prostě věřit, že vás stáhnou jen o to, co natankujete. Ale na druhou stranu – kdyby to opravdu udělali, tak je můžete soudit do aleluja.

 

Havaj

Letos jsem strávil jarní prázdniny na Havaji, k velké závisti kamarádů, co zůstali na zmrzlém východním pobřeží.

WP_001759

Havaj je opravdu ráj na zemi. Vegetace tam dosahuje takové sytosti zelené, až to vypadá nerálně. Je tam neustále teplo a slunečno. To se nedá říci o Kalifornii, kde je sice taky hezky ale v noci je celkem zima. Také tu narozdíl od Kalifornie prší, ale většinou v noci. Oceán je tu oproti Kalifornii dost teplý na koupání. Teď když čtu co jsem napsal, tak si mi došlo že Havaj je v podstatě jako Kalifornie ale ještě lepší. Posuďte sami z fotek.

WP_001761

Ke dvaceti státům, které jsem již navštívil jsem přidal jeden další. Cestuji často a rád, ale Kalifornie je tak velká, že jsem ještě neměl možnost navštívit žádné sousední státy. Mám v úmyslu skóre do konce studia dotáhnout za polovinu, tedy 26, když připočítám Arizonu, Nevadu, Oregon, Washington a Aljašku. Navíc při troše štěstí lze najít celkem levné letenky do Asie, například do Japonska nebo Číny.

WP_001774

Nechci psát cestopisy, jen bych rád poznamenal, že jsem rád, že jsem si pro magisterské studium vybral Stanford. Relativní blízkost letiště a flexibilní rozvrh mi totiž dovolil poznat nový kus světa.

 

Auto

Jak už jsem zmínil v článku Řidičský průkaz, bez auta se tu moc daleko nedostanete. Přes léto 2012 jsem si udělal americký řidičák. Nemusel jsem chodit do autoškoly, jenom složit písemnou zkoušku, oční test a jízdu, na kterou jsem si sám musel sehnat auto (paradox).

Na auto sice nemám, ale půjčovny tu jsou všude. Na Yaleu jsem měl oblíbený Zipcar. Zarezervujete si auto přes internet třeba i hodinu předem, zaplatíte online, přijdete na parkoviště, odemknete auto kartou a jedete. Pak auto vrátíte na parkoviště a o nic se nemusíte starat. Je to sice trochu dražší než obyčejná půjčovna, ale přece se nebudu obtěžovat chodit někam daleko pro auto a vyplňovat nějaké papíry když to auto chci třeba jen na dvě hodiny. Na Stanfordu máme také Zipcar, ale ještě jsem ho nepoužil.

Několikrát jsem si půjčoval auto v půjčovně. Často po vás budou chtít kreditku (debetní karta jim někdy nestačí), kterou jsem si naštěstí nedávno vysloužil od banky. Stejně jako u jiných věcí zaplatíte vždy více, než si myslíte. U jídla platíte oproti oficiální ceně navíc DPH a spropitné, u autaa je to podobné. Píšou, že to bude za 30 dolarů na den, což není špatné, ale v tom není daň, benzín, kdejaké poplatky a pojištění. Takže nakonec to bude alespoň dvojnásobek.

Další potíž je věk. V Americe dostanete povolení (permit) už v patnácti bez zkoušek a můžete jezdit s doprovodem. V šestnácti si můžete udělat řidičák a jezdit třeba do školy – protože v šestnácti se asi nenecháte stále vozit od rodičů. V půjčovně vám ale v drtivé většině nepůjčí auto až do 21 let. A i když je vám nad 21 ale pod 25, tak vám to ještě na účtě osolí, za to, že jste riziková skupina.

Nedávno jsem měl historku s pojišťovnou. Ne zas tak nedávno, protože případ pořád běží. S půjčeným autem jsem jel spořádaně po parkovišti, když najednou buch. Blbec co tam byl zaparkovaný do mě nacouval. Na mém autě udělal škrábanec, zatímco jeho bylo bez úhony. Řidič přiznal vinu, vyměnili jsme si informace a když jsem vracel auto, tak jsem to nahlásil. Ukázalo se ale, že pojištění, které jsem si dříve při vyzvednutí auta vybral bylo jen povinné ručení, které by pokrylo škodu na jiném autě, ale ne na mém. Evidentně povinné ručení tu ale není povinné, a v půjčovně se mi vysmáli, že jsem si měl koupit pojištění proti nepojištěncům. Pachatel sice pojištění měl, ale protože na jeho autě škoda nebyla, tak nemá důvod to řešit. Já teď doufám, že si to pojišťovny nějak vyřeší mezi sebou a že nebudu muset naivně platit za škodu, kterou jsem nezpůsobil.

WP_001648